ECLI:CZ:US:2021:1.US.1434.21.1
sp. zn. I. ÚS 1434/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kutila, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kryštofem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1146/2020-251 ze dne 29. 3. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 281/2019-181 ze dne 21. 11. 2019, v rozsahu, jímž se potvrzuje výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 285/2017-153 ze dne 12. 6. 2019 ohledně částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím, spojené s návrhem na zrušení §237 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici jako odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonnou domovní prohlídkou finanční náhrady ve výši 2 256 241 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu v záhlaví zmíněným rozsudkem v plném rozsahu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil uvedený rozsudek pouze zčásti (co do částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím), ve zbytku jej zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V rozsahu pravomocně zamítavého výroku ohledně částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná; argumentaci směřující proti němu tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na námitky vztahující se k postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením, že dovolací důvod vymezil řádně, nikoli vadně. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění žalovaného nároku, která měla být podle stěžovatele správně vyřešena tak, že "[z]a situace, kdy soud vydal příkaz k provedení domovní prohlídky, na jejímž základě bylo vůči žalobci vedeno vyšetřování, je okamžikem, kdy může uplatnit nárok na náhradu škody den, kdy se prokazatelně dozvěděl o tom, že toto vyšetřování bylo skončeno, aniž by vůči němu bylo vzneseno obvinění." K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh na zrušení §237 o. s. ř. pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který odůvodňuje tím, že napadené ustanovení je Nejvyšším soudem účelově zneužíváno a že odmítání dovolání pro nepřípustnost neguje postavení Nejvyššího soudu, který má podávat závazný výklad položených právních otázek.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Ústavní soud přezkoumal obsah přiloženého dovolání a usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatele. Pro vymezení předpokladů přípustnosti je třeba, jak uvádí Nejvyšší soud a po něm i sám stěžovatel v ústavní stížnosti, zvolit jednu ze čtyř v úvahu přicházejících alternativ, které se však - jak dodává stěžovateli na vysvětlenou Ústavní soud - vzájemně pojmově vylučují (nelze např. současně tvrdit, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu i že táž otázka v praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena). Stěžovatel se však ve svém dovolání vydal naznačenou cestou kumulace možných alternativ §237 o. s. ř., což jeho podání po stránce formálních obsahových náležitostí zjevně z přístupu k Nejvyššímu soudu diskvalifikuje. Na uvedeném nic nemění ani výše citovaná pasáž, k níž stěžovatel upírá svou pozornost, neboť nejde o otázku položenou Nejvyššímu soudu (která by byla zároveň navázána na jednu ze zmíněných alternativ přípustnosti, jak vyžaduje §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), nýbrž o stěžovatelovo právní posouzení věci založené na subjektivně vnímaném skutkovém stavu. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje. V kombinaci s kumulativním uvedením tří ze čtyř možných alternativ přípustnosti dovolání (chybí pouze varianta, že je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozdílná), nemohl Nejvyšší soud dospět k jinému než učiněnému závěru. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Návrh na zrušení shora citovaného ustanovení občanského soudního řádu pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu