ECLI:CZ:US:2021:1.US.1462.21.1
sp. zn. I. ÚS 1462/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Escrow s. r. o., se sídlem Za Poříčskou bránou 315/10, Praha 8, zastoupené Vladislavem Prokůpkem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 sp. zn. 2 ZN 3163/2018 ze dne 3. 3. 2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 1 Nt 5007/2021-15 ze dne 30. 3. 2021 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 29. 6. 2018 byly na základě trestního oznámení Finančního analytického úřadu zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením policejního orgánu ze dne 2. 7. 2018 byly dle §79a odst. 1 trestního řádu po předchozím souhlasu státního zástupce zajištěny peněžní prostředky stěžovatelky na celé řadě bankovních účtů, vedených u různých bankovních institucí.
Dne 11. 2. 2021 stěžovatelka požádala o zrušení zajištění peněžních prostředků. V záhlaví označeným usnesením státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 žádost stěžovatelky zamítl. Proti jeho rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, již Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví uvedeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadená rozhodnutí neobsahují informace, z nichž by byly zjistitelné skutečnosti vztahující se ke konkrétnímu skutku zakládajícímu podezření z trestného činu, a neobsahují tak doložení podmínek dle §79a trestního řádu. Stěžovatelka v tomto směru pokládá napadená rozhodnutí za nedostatečná a nepřezkoumatelná. Stěžovatelka dále namítla, že její peněžní prostředky jsou zablokovány již po dobu 36 měsíců, přičemž prověřování ze strany policejního orgánu stále není ukončeno, přestože v jejím případě je zákonem stanovená lhůta pro trvání prověřování 3 měsíce. Stěžovatelka má celkově za to, že postup orgánů činných v trestním řízení je nepřiměřený dosud zjištěným okolnostem a svědčí o svévoli, jež je neslučitelná s ústavněprávní ochranou vlastnictví. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné nejprve podotknout, že se již týmž zajištěním peněžních prostředků stěžovatelky na dotčených bankovních účtech zabýval, a to v souvislosti se zamítnutím její dřívější žádosti o zrušení tohoto zajištění. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2000/19 ze dne 27. 8. 2019, jímž byla následná ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, Ústavní soud poukázal na to, že přípustnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud má pravomoc napravovat pouze extrémní excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jsou to však právě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost použití zajišťovacích nástrojů, neboť mají znalosti skutkových okolností a jsou schopny lépe posoudit vhodnost a potřebnost konkrétního zajištění. V té souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu a zaknihovaných cenných papírů je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde sice o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (k tomu viz např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291, či nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, N 206/71 SbNU 429).
Ústavní soud dále připomněl, že zajištění majetku je možné, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů pak nutně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že zajištěný majetek má uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen.
Ústavní soud se rovněž vyjádřil k otázce délky trvání takového zajištění. Vyzdvihl, že časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by zajištění peněžních prostředků trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledal porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků v ojedinělých případech, v nichž délka zajištění trvala například 6 let v rámci přípravného řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291) či 12 let, kdy v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018).
Ústavní soud posoudil nosné důvody nyní napadených rozhodnutí na pozadí výše nastíněných obecných východisek, plynoucích z jeho judikatury, avšak porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Ačkoliv doba trvání zajištění finančních prostředků stěžovatelky na bankovních účtech, oproti stavu rozhodování Ústavního soudu v předchozí věci sp. zn. II. ÚS 2000/19, pokročila, nelze přehlédnout, že spolu s tím pokročilo i samotné vyšetřování. Jeho dosavadní výsledky spíše utvrzují na počátku panující podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Peníze měly být od zahraničních osob vylákány pod příslibem výhodných investic do různých investičních instrumentů a komodit (měnových kurzů, virtuálních měn a dalších spekulativních nástrojů). Investiční služby však byly nabízeny subjektem, který nemá na území Evropské Unie povolení k takové činnosti. Ve značném množství případů přitom nikdy nemělo dojít nejen ke zhodnocení investovaných prostředků, ale především ani k jejich vrácení přes výslovné požadavky investorů. Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že celá věc má značný mezinárodní přesah. Odhalování okolností nasvědčujících spáchání zmíněného trestného činu vyžaduje intenzivní mezinárodní justiční spolupráci s vícero zeměmi. Jak již zmínil státní zástupce v napadeném usnesení, žádostí o právní pomoc bylo podáno více než šedesát, přičemž do doby rozhodnutí státního zástupce o nejnovější žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění orgány činné v trestním řízení vyčkávají doručení zbývajících odpovědí, které jsou prozatím kompletní přibližně ze dvou třetin. Uváží-li se všechny tyto poměry provázející souzený případ, nelze stále ještě hovořit o tom, že by se ono pomyslné kyvadlo přiměřenosti provedeného zajištění vychýlilo v neprospěch základních práv stěžovatelky, a tím zároveň ve prospěch zrušení zajištěných peněžních prostředků, natož výrazně, jak se domnívá stěžovatelka. Lze s ní nicméně souhlasit v tom, že s narůstajícím časem se dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat přísněji. Ostatně v tomto ohledu obvodní soud jakožto soud stížnostní již na příslušný policejní orgán apeloval, aby pokud možno co nejrychleji prošetřování dokončil a rozhodl o tom, zda ke spáchání trestného činu došlo a kdo se jej měl dopustit.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu