ECLI:CZ:US:2021:1.US.1473.21.1
sp. zn. I. ÚS 1473/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Milana Vašíčka a 2) Patrika Vašíčka, obou zastoupených JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Ambrožova 297/6, Brno, směřující proti opravnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2018, č.j. 72 Cm 1/2016-203, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019, č.j. 2 Cmo 3/2019-243, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, č.j. 29 Cdo 2211/2019-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Vydání opravného usnesení ze dne 8. 11. 2018, č.j. 72 Cm 1/2016-203, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zdůvodnil tím, že dne 4. 6. 2018 při jednání do protokolu vyhlásil rozsudek ve znění obsaženém v opravném usnesení. Když dne 4. 7. 2018 doručoval stranám písemné vyhotovení rozsudku, došlo chybou technického charakteru k rozeslání písemného vyhotovení rozsudku vydaného v téže věci již dne 22. 5. 2017, a nikoli rozsudku vydaného dne 4. 6. 2018. Ve smyslu §164 o.s.ř., dle kterého předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti, krajský soud své rozhodnutí opravil, neboť došlo ke zjevné nesprávnosti, což vyplývá z textu rozsudku ze dne 22. 5. 2017, z protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne 4. 6. 2018 a z textu písemného vyhotovení rozsudku ze dne 4. 6. 2018, doručovaného stranám dne 4. 7. 2018.
2. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 25. 4. 2019, č.j. 2 Cmo 3/2019-243, bylo opravné usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrzeno. S právním názorem stěžovatelů, že nebylo možno odvoláním napadeným opravným usnesením opravit celý výrok i důvody rozsudku, se odvolací soud neztotožnil, neboť ze spisu vyplynulo, že zjevně došlo k jiné zřejmé nesprávnosti, a to tím, že, technickou chybou došlo k doručení rozsudku, který byl vydán již dne 22. 5. 2017 a který již byl pravomocně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2017. Odvolací soud uzavřel, že pokud byl v důsledku této zřejmé nesprávnosti účastníkům doručen rozsudek, u něhož vyhlášenému rozsudku neodpovídal nejen výrok, ale ani odůvodnění, a v opravném usnesení tak bylo nutno opravit nejen znění celého výroku, ale i znění celého odůvodnění rozsudku, nic to nemění na správností postupu krajského soudu, který účastníky rovněž správně poučil o oprávnění podat opravný prostředek nejen proti opravnému usnesení, ale také proti opravovanému rozsudku.
3. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelů přípustným. Jelikož se však stěžovatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, usnesením ze dne 31. 3. 2021, č.j. 29 Cdo 2211/2019-283, Nejvyšší soud jejich dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
II.
4. Uvedenými rozhodnutími byla podle stěžovatelů porušena jejich práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí také považují za rozporná s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
5. Namítají, že předpoklady pro vydání opravného usnesení nebyly splněny. Opravným usnesením se dle stěžovatelů snažil krajský soud písemně vyhotovený a rozeslaný rozsudek účelově znegovat, absolutně anulovat a zcela nově definovat výrokovou část i odůvodnění písemného vyhotovení. Podle stěžovatelů je zcela nepřípustné, aby výrok opravného usnesení nahradil celý výrok i odůvodnění opravovaného rozhodnutí, neboť to neodpovídá funkci opravného usnesení. Vydáním opravného usnesení krajský soud v podstatě vydal zcela nové rozhodnutí, což je v rozporu se zákonným pojetím i definicí opravného usnesení, které má sloužit pouze k opravě dílčích minimalistických částí rozhodnutí. Stěžovatelé se domnívají, že jednání krajského soudu vykazuje prvky svévole a v určitých aspektech lze na jeho postup nahlížet i jako na nezákonnou manipulaci se soudním rozhodnutím. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se pak stěžovatelům jeví jako bagatelizující a rozporné s jeho dřívější rozhodovací praxí. Stěžovatelé uzavírají, že napadená rozhodnutí jsou v řadě tvrzení nelogická a s ohledem na výklad právních norem, tak jak je zákonodárce zamýšlel, také v rozporu s platnou právní úpravou.
III.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů
a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
8. Předně je třeba uvést, že stěžovatelé ve své argumentaci zcela opomíjí to, že text opraveného rozsudku odpovídá rozsudku vyhlášenému na jednání dne 4. 6. 2018 (a tomu, jak byly oba výroku rozsudku zaznamenány v protokolu o jednání - námitky k protokolaci vzneseny nebyly), jakož i to, že účastníkům původně rozeslané písemné vyhotovení rozsudku bylo (kromě data a čísla listu) zcela totožné (jak co do výroku, tak i odůvodnění) s dřívějším rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 5. 2017, který byl však zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2017 (viz rekapitulace obsažená v usnesení Nejvyššího soudu).
9. Právě uvedené stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezpochybňují, přestože jde o skutečnosti, které byly podstatné pro rozhodnutí krajského i odvolacího soudu a které při svém rozhodování zohlednil také Nejvyšší soud.
10. Nejvyšší soud uvedl, že dle obsahu spisu krajský soud opravdu vyhotovil písemnou podobu rozsudku, který byl kromě data vyhlášení rozsudku a čísla listu naprosto shodný s prvním zrušeným rozsudkem, jímž byla žaloba zamítnuta, přestože z protokolu o jednání, při němž byl rozsudek vyhlášen, plyne, že krajský soud naopak žalobě zcela vyhověl. Dle Nejvyššího soudu šlo o zjevnou a snadno rozpoznatelnou nesprávnost, neboť vlivem chyby "technického charakteru" došlo k rozeslání nesprávného rozsudku, kterému bylo pouze přiřazeno nové datum vyhlášení a nové číslo listu. Tím na první pohled došlo k hrubému rozporu mezi vyhlášeným rozsudkem a jeho písemným vyhotovením, které se krajský soud rozhodl napravit za použití §164 o.s.ř. "náhradou" celého výroku i odůvodnění rozhodnutí.
11. V poměrech této konkrétní věci označil Nejvyšší soud zvolený postup za obhajitelný. Krajský soud totiž opravným usnesením napravil shora popsanou vadu způsobem, kterým uvedl do souladu písemné vyhotovení rozsudku s jeho podobou tak, jak byla vyhlášena při ústním jednání a jíž byl vázán (§156 odst. 3 a §157 odst. 2 věta třetí o.s.ř.). S ohledem na charakter vady a potřebu souladu výroku s odůvodněním i souladu vyhlášeného odůvodnění a jeho písemného vyhotovení nahradil nejen celý výrok ale i odůvodnění, což úprava §164 o.s.ř. umožňuje. Současně je zjevné, že oprava nevedla ke zmatečnosti či nesrozumitelnosti rozsudku, naopak je tímto způsobem odstranila.
12. Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatelé nenamítali, že by snad krajský soud doplňoval nebo měnil znění rozsudku vyhlášeného na jednání dne 4. 6. 2018, a to ve výroku ani v odůvodnění. Nejvyšší soud proto uzavřel, že krajský soud byl zjevně veden snahou odstranit své pochybení spočívající ve vyhotovení písemného znění rozsudku v podobě odporující tomu, jak byl rozsudek vyhlášen při jednání, a k žádné manipulaci se soudními rozhodnutími tedy nedošlo. Stejně tak dle Nejvyššího soudu nešlo ani o separaci nového rozhodnutí, jelikož krajský soud opravným usnesením nenahrazoval vyhlášený a pro něj závazný rozsudek novým rozsudkem, ale jako celek naopak opravoval nesprávné písemné vyhotovení rozsudku rozeslané chybou technické povahy účastníkům namísto toho správného, jež je obsahem výroku opravného usnesení. Ve vztahu k odkazům stěžovatelů na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak Nejvyšší soud konstatoval, že označená rozhodnutí nejsou v poměrech této věci použitelná, neboť řeší jinou skutkovou situaci.
13. Výhradám stěžovatelů formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze, neboť neuvádí argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit závěry učiněné obecnými soudy. Ty ozřejmily, jakými úvahami se při svém postupu řídily a závěry, ke kterým dospěly, rovněž přiléhavým způsobem zdůvodnily. Podrobně se pak stěžovateli předestřenou problematikou zabýval zejména Nejvyšší soud, který přehledně shrnul dosavadní vývoj řízení i relevantní zákonnou úpravu, stejně jako rekapituloval svou předchozí rozhodovací praxi k otázkám podstatným pro posouzení dané věci. Na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které obsahuje srozumitelné zdůvodnění učiněných závěrů i odpovídající reakci na námitky stěžovatelů, lze přitom v podrobnostech odkázat.
14. Jelikož nedostatky, které by z hlediska ústavněprávního přezkumu odůvodňovaly zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu