ECLI:CZ:US:2021:1.US.1477.21.1
sp. zn. I. ÚS 1477/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Petra Skařupy, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 6, Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2021, č. j. 4 Cmo 41/2021-200; za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého soudního rozhodnutí, stěžovatel je jedním z žalovaných v soudním řízení o zaplacení částky 500.000 Kč s postižnými právy ze směnky. Ve věci byl vydán prvostupňový rozsudek, proti kterému podal stěžovatel odvolání. Zároveň požádal soud prvního stupně o osvobození od soudního poplatku za předmětné odvolání. Tento návrh soud prvního stupně usnesením zamítl, neboť stěžovatel přes výzvu soudu nesdělil své sociální ani majetkové poměry a prvostupňovému soudu tak chyběl podklad pro posouzení možného osvobození. Proti danému usnesení podal stěžovatel včas odvolání, které nebylo odůvodněno. Soud prvního stupně vyzval stěžovatele, aby odstranil vady odvolání a uvedl, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí a čeho se odvoláním domáhá. Poučil jej také o možnosti odmítnutí odvolání, nebudou-li vady odstraněny. Stěžovatel vady odvolání neodstranil. Vrchní soud v Olomouci proto napadeným usnesením odvolání stěžovatele odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s postupem odvolacího soudu nesouhlasí. Argumentuje, že odvolání podal proti rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. V souladu s §212a o. s. ř. přitom nelze přezkoumat rozhodnutí neuvádějící (přes výzvu soudu) odvolací důvody, jen pokud předmětným rozsudkem nebo usnesením bylo rozhodnuto ve věci samé. Odvolací soud proto měl odvolání stěžovatele přezkoumat a teprve poté ho případně zamítnout.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Ze stěžovatelovy extrémně úsporné ústavní stížnosti v délce tří odstavců není zcela zřejmé, v čem přesně by porušení stěžovatelových práv mělo spočívat. Základním problémem přezkoumávaného řízení bylo totiž pochybení stěžovatele, který soudu prvního stupně neposkytl ani přes výzvu jakékoliv podklady nutné pro posouzení jím žádaného osvobození od soudních poplatků. Prvostupňový soud tak neměl jinou možnost než návrh odmítnout. Stěžovatel uvedené nerozporuje. Jádro jeho námitky spočívá v tvrzení, že odmítnutí odvolání z důvodu neodstraněných vad je v daném případě v rozporu se zákonem. Sám k tomu dodává, že dle něj měl odvolací soud odvolání přezkoumat a následně jej "mohl" zamítnout. Ono "mohl" ve skutečnosti samozřejmě znamená "musel", protože odvolací soud by shodně jako prvostupňový soud neměl žádný podklad pro rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, stěžovatel buduje extrémně formalistickou konstrukci odlišující "odmítnutí" a "zamítnutí" odvolání, aniž by ale jakákoliv varianta stěžovateli cokoliv reálně přinesla (osvobozen od poplatku by nebyl). Ústavní soud i z důvodu procesní ekonomie soudního řízení necítí potřebu se k rozporované otázce věcně vyjadřovat v okamžiku, kdy by jeho případný aktivní zásah do řízení na jeho výsledku nic nezměnil.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že i pokud by snad takový přezkum hodlal provést, ústavní stížnost k němu neposkytuje dostatek podkladů. Citovaný §212a odst. 2 o. s. ř. totiž přezkum odvolání rozhodnutí mimo věc samou nevylučuje v případech, kdy odvolání "neobsahuje ... žádné odvolací důvody". Soud prvního stupně nicméně vyzval stěžovatele k tomu, aby odstranil vady nejen, co se týče zdůvodnění nesprávnosti napadeného rozhodnutí, ale i "čeho se svým odvoláním domáhá". Pokud tedy stěžovatel kromě odvolacích důvodů neuvedl ani odvolací návrh předvídaný pro každé odvolání v §205 odst. 1 o. s. ř., jde o vadu, na kterou se znění §212a odst. 2 o. s. ř. nevztahuje a odmítnutí odvolání by pak bylo zcela opodstatněné. Stěžovatel však své odvolání nepřiložil a ani tímto směrem jeho "argumentace" nesměřuje.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučeni: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu