ECLI:CZ:US:2021:1.US.1488.21.1
sp. zn. I. ÚS 1488/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ALKONY-CZ, a. s., se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 282/2019-726 ze dne 25. 3. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Zemědělského družstva Příchovice, se sídlem v Příchovicích, č. p. 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před obecnými soudy bylo k žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku vedeno řízení o zaplacení 976 721 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním zemědělských staveb; pohledávku stěžovatelce postoupil vlastník staveb, které stojí na pozemcích vedlejšího účastníka. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozhodoval ve věci nadepsaným rozsudkem podruhé (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3102/2020-709 ze dne 6. 1. 2021) a potvrdil jím (vyjma části příslušenství) prvostupňový rozsudek, stěžovatelce tak byl přiznán nárok na zaplacení částky 373 343 Kč s příslušenstvím. Napadeným výrokem II rozhodl odvolací soud o nákladech řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř., které s ohledem na specifika kauzy vyhodnotil jako přiléhavější než stěžovatelkou navrhovaný postup podle §142 odst. 3 o. s. ř., a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení 99 382 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného výroku rozsudku pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu podporuje stěžovatelka své přesvědčení o svévoli, které se měl odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení dopustit, neboť jeho odůvodnění, proč upřednostnil druhý odstavec §142 o. s. ř. před třetím je nedostatečné, nelogické, nepřesvědčivé, nesrozumitelné a vybočující z obecně přijímaných standardů soudní praxe.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Jak si je stěžovatelka sama vědoma, k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví značně rezervovaně a podrobuje ji jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení; spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
5. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadený výrok, a dospěl k závěru, že nezjistil takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah.
6. Ani jednomu ze stěžovatelkou odkazovaných nálezů Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159), nález sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363) ad.] se napadené rozhodnutí neprotiví. Ústavní soud nevnímá odůvodnění odvolacího soudu jako nepřiměřeně stručné [odbývající věc pouhým odkazem na aplikované zákonné ustanovení jako ve věcech řešených nálezy sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339) a sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)] ani jako jinak nedostatečné. Upřednostnění aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. se odvolací soud věnuje v bodě 22 odůvodnění rozsudku, kde uvádí, že rozhodnutí o výši plnění sice záviselo na znaleckém posudku, soudu je však dána volba, který z odstavců použije, a hledisko poměrného úspěchu ve věci podle něj lépe vystihuje specifika dané věci. V kontextu skutečně jedinečných okolností případu a procesního vývoje (které jsou patrny z dalších částí odůvodnění napadeného rozsudku i dřívějších ve věci vydaných rozhodnutí, která rovněž byla k ústavní stížnosti přiložena) Ústavní soud uvedené odůvodnění neshledává nelogickým ani svévolným. Byť nemusí považovat za správnou navazující úvahu odvolacího soudu, odlišující věc kvalitativně od případů sporů o náhradu škody, kdy žalobce nedokáže předem výši svého nároku vůbec odhadnout, zatímco v projednávané věci stěžovatelka věděla, že jí náleží bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (která byla rovněž předmětem složitého znaleckého dokazování), jednak ji považuje s ohledem na prve uvedený (dostačující) důvod pro aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. za nadbytečnou a dále připomíná, že ne každé pochybení obecného soudu zakládá automaticky porušení základních práv účastníka. Odůvodnění napadeného výroku o nákladech řízení tak z hlediska ústavních kautel obstojí.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu