ECLI:CZ:US:2021:1.US.1505.21.1
sp. zn. I. ÚS 1505/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Fuksy, Jitky Šváchové Fuksové a MUDr. Hany Prokopové, všichni zastoupeni JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské nám. 5/28, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019 č. j. 54 A 150/2018-92 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2021 č. j. 8 As 28/2019-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta jejich kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obce Braškov (dále též "vedlejší účastník"), která se nedostatečně vypořádala s námitkami stěžovatelů a v rozporu se zákonem schválila změnu územního plánu, jež zásadním způsobem omezila využitelnost pozemků ve vlastnictví stěžovatelů, a to zejména zřízením prvků územního systému ekologické stability v podobě biokoridorů. K porušení jejich práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení. Podle stěžovatelů je rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nesprávná, když ve skutečnosti přenáší břemeno povinnosti prokázat (ne)důvodnost omezení vlastnického práva na stěžovatele jako vlastníky, kteří mají prostřednictvím námitek v řízení o vydání opatření obecné povahy odůvodnit, proč by nemělo být jejich vlastnické právo k pozemkům dotčeno změnou územního plánu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali zrušení části opatření obecné povahy - změny č. 1 územního plánu obce Braškov ze dne 16. 7. 2018 (dále jen "změna územního plánu") v části týkající se biokoridoru LBK 3 - lokální biokoridor "Dubina-Kožová Hora", interakčního prvku IP3 a protihlukového valu VVD5 v rozsahu pozemku p. č. X, interakčního prvku IP14 v rozsahu pozemku p. č. X, a dále koridoru dopravy DK1 v rozsahu pozemku p. č. X a koridoru dopravy DK2 v rozsahu pozemku p. č. X, vše v katastrálním území Braškov. Krajský soud v Praze návrhu stěžovatelů vyhověl pouze v části interakčního prvku IP14 na pozemku p. č. X a v tomto rozsahu výrokem I. napadenou změnu územního plánu zrušil. Ve zbývající části návrh výrokem II. zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovateli v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byla vydána změna územního plánu obce Braškov. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními správního řádu, soudního řádu správního a rovněž zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly tvrzením stěžovatelů ohledně jejich aktivity v řízení o přijetí změny územního plánu a s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1669/11) se odmítly zabývat námitkami, které stěžovatelé vznesli poprvé až v návrhu na zrušení napadené změny územního plánu. Závěr Nejvyššího správního soudu, že z ustanovení §18 odst. 2 stavebního zákona neplyne konkrétní povinnost pořizovatele posuzovat zásah do konkrétních pozemků, shledal Ústavní soud ústavně konformním.
Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelů došly oba soudy k závěru, že vedlejší účastník při vydání změny územního plánu nepochybil, opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Ústavní soud k tomu dodává, že procesní pasivita stěžovatelů měla na soudní přezkum vliv z hlediska jeho intenzity, nikoliv z hlediska jeho samotné přípustnosti. Před správními soudy tak po věcném přezkumu zpravidla nelze uspět s tvrzením o nepřezkoumatelném, nedostatečném či nesprávném vyvážení veřejných a soukromých zájmů, pokud tyto zájmy nebyly uplatněny v procesu pořizování územního plánu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1472/12).
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu