ECLI:CZ:US:2021:1.US.1515.21.1
sp. zn. I. ÚS 1515/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Batelkové, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 159/2021 ze dne 2. 3. 2021, Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 374/2019-268 ze dne 2. 9. 2020 a usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-západ Mgr. Dušana Šnaidera č. j. 174 EX 411/18-188 ze dne 23. 9. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-západ Mgr. Dušana Šnaidera, jako účastníků řízení, a dále a) Jiřího Nečase, b) Eleny Skornyakové a c) Ondřeje Kadlece, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ Mgr. Dušan Šnaider (dále jen "soudní exekutor") udělil napadeným usnesením vedlejšímu účastníku c) jako dražiteli příklep na vydražené nemovité věci (zemědělská usedlost se zahradou) ležící v k. ú. Křižanov, původně ve vlastnictví stěžovatelky, na jejíž majetek byla k uspokojení pohledávky vedlejších účastníků a) a b) ve výši 2 500 000 Kč vedena exekuce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") usnesení soudního exekutora potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího soudu a soudního exekutora je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči jejich postupu tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka obsáhlými citacemi z nálezů sp. zn. III. ÚS 4045/16 ze dne 10. 7. 2018 (N 122/90 SbNU 73) a sp. zn. I. ÚS 3851/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 60/81 SbNU 57), které mají zřejmě vypovídat o pochybení Nejvyššího soudu v její věci, činí tak ovšem bez bližšího uvedení návaznosti na svůj případ. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, "neboť má za to, že v dovolání byl uplatněn dovolací důvod dle §241a o. s. ř. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že tímto dovolacím důvodem bylo, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. V dovolání stěžovatelka uvedla právní posouzení věci, které podkládá za nesprávné a vyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení." Co již však stěžovatelka nad rámec uvedeného obecného tvrzení nedodala, je, jakou rozhodnou právní otázku přednesla a jaký z možných předpokladů přípustnosti dovolání jmenovaných v §237 o. s. ř. měla za splněný.
7. Ústavní soud si proto vyžádal předmětné dovolání a přezkoumal jeho obsah spolu s usnesením Nejvyššího soudu, které považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka sice předložila dovolacímu soudu obsáhlý právní rozbor vztahu exekučního a insolvenčního řízení, neuvedla však jediný předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud s odkazem na stranu 6 dovolání správně uvedl, že tvrzení, že "je zde důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak," z hlediska splnění zákonných obsahových náležitostí nepostačuje, neboť §237 o. s. ř. takový předpoklad přípustnosti neobsahuje. Vyjádření stěžovatelky přitom nebylo možné podřadit poslední z alternativ předpokladů přípustnosti ("má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak"), neboť stěžovatelka se nevymezila vůči konkrétní praxi dovolacího soudu, od které by měl odklonit. Žádala pouze přehodnocení závěrů odvolacího soudu bez dalšího (tj. především bez návaznosti na rozhodovací praxi soudu dovolacího, jak žádá §237 o. s. ř.) s odůvodněním, že na její případ s ohledem na jiné skutkové okolnosti nedopadá odvolacím soudem odkazovaná judikatura dovolacího soudu; neuvedla ovšem, proč by z posuzovaného hlediska měl být spatřován kvalitativní rozdíl mezi odmítnutím insolvenčního návrhu pro vady, jako tomu bylo v odkazované judikatuře, a zastavením insolvenčního řízení iniciovaného dlužníkem - stěžovatelkou - pro zpětvzetí návrhu.
8. Hodnocení Nejvyššího soudu proto z ústavního hlediska není co vytknout, jiný názor stěžovatelky na právní závěry odvolacího soudu skutečně způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepředstavuje. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího a pouhý nesouhlas s právním hodnocením obecných soudů relevantní ústavněprávní argumentaci nepředstavuje. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným usnesením odvolacího soudu a soudního exekutora než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu