ECLI:CZ:US:2021:1.US.1585.21.1
sp. zn. I. ÚS 1585/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupené Karlem Šebestou, advokátem se sídlem U Vodojemu 1154, 252 30 Řevnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2254/2020-215 ze dne 31. 3. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 280/2019-274 ze dne 26. 11. 2019, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 12 Co 280/2019-279 ze dne 10. 12. 2019, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 413/2017-201 ze dne 14. 2. 2019, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 12 C 413/2017- 207 ze dne 6. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 určil, že stěžovatelka a druhý žalovaný nejsou dědici ze závěti, pořízené dne 26. 11. 2008 ve formě notářského zápisu zůstavitelem M. Z. Vyhověl tak žalobě podané dcerou zůstavitele podle dříve platného ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy zcela pominuly vzájemné rozpory mezi znaleckými posudky namítanými stěžovatelkou. Tyto rozpory jsou přitom velmi důležité, stěžovatelka je dle svých slov opakovaně předestřela, avšak soudy se s těmito výhradami náležitě nevypořádaly. Stěžovatelka dále soudům vytkla, že neprovedly důkaz revizním posudkem soudního znalce z oboru zdravotnictví - psychiatrie, který navrhovala k odstranění pochybností ohledně významu fáze demence pro zachování testovací způsobilosti zůstavitele. Stěžovatelka v té souvislosti upozornila, že jeden ze znalců byl vyškrtnut ze seznamu znalců pro zánik oprávnění vykonávat znaleckou činnost z důvodu pravomocného odsouzení pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti soudního znalce. Soudy dle jejího názoru měly pochybit i nedostatečným zdůvodněním neprovedení výslechu notářky, která sepsala napadenou závěť zůstavitele. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy napadenými rozhodnutími dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Stěžovatelka tvrzené rozpory ve znaleckých posudcích z dílny znalců MUDr. Turka a MUDr. Kozelka poněkud zveličuje. Ač je zřejmé, že každý z těchto znalců dospěl k jinému závěru o stupni demence (středně těžký stupeň shledán MUDr. Turkem, naproti tomu lehký stupeň konstatován MUDr. Kozelkem), v tom podstatném, tedy zda u zůstavitele byly zachovány tzv. exekutivní funkce, se oba znalci ve skutečnosti shodli. MUDr. Kozelek sám připustil, že tzv. MMSE test, na základě jehož výsledků nakonec dospěl k určení pásma lehké demence, nezohledňuje výše zmíněný druh funkcí a že byly-li by více postiženy exekutivní funkce, test MMSE může dopadnout lépe. Výslovně přitom uvedl, že z ostatních testů narušení vzpomínaných exekutivních funkcí zůstavitele vskutku vyplynulo (viz bod 6 rozsudku nalézacího soudu). Obdobně se v otázce zachování, resp. narušení exekutivních funkcí vyjádřil i třetí znalec, MUDr. Navrátil. Tyto exekutivní funkce jsou součástí funkcí kognitivních a představují, stručně řečeno, řadu dovedností zahrnujících plánování, organizaci či reagování na nové skutečnosti, jejichž podstatou je schopnost použít záměr (úmysl) k regulaci (usměrnění) či naplnění konkrétního cíle. Odtud je zřejmé, že zachování těchto funkcí u potenciálního zůstavitele je pro jeho schopnost pořídit pro případ své smrti, zde prostřednictvím závěti, tuze významné, neboť jde o právní jednání (akt), jež má hlubší a širší význam a dopady nežli kupříkladu běžně se vyskytující právní jednání všedního dne (nákupy apod.).
Soudy tedy nepochybily, pakliže za této situace nevyslyšely důkazní návrh stěžovatelky spočívající v zadání a vypracování tzv. revizního posudku soudního znalce (znaleckého ústavu) z oboru zdravotnictví - psychiatrie, když nesoulad mezi znaleckými posudky v klíčovém bodě nepanoval. Nadto znalecké posudky netvořily jediný obraz o duševním zdraví zůstavitele. Už obvodní soud si povšiml, že zůstavitel během krátké doby udělil několik různých plných mocí různým osobám, aby jej zastupovaly v dědickém řízení po zesnulé manželce (bod 34 rozsudku nalézacího soudu), což pouze stvrdilo závěry znaleckých posudků o podstatném narušení vzpomínaných exekutivních funkcí.
Poukaz stěžovatelky na skutečnost, že znalec MUDr. Navrátil byl vyškrtnut ze seznamu znalců pro zánik oprávnění vykonávat znaleckou činnost z důvodu pravomocného odsouzení pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem činnosti soudního znalce, je v poměrech souzené věci bezcenný. Zde je třeba podotknout, že jednak k trestnému činu (jako příčině vyškrtnutí ze seznamu znalců) mělo dojít v jiném případě než v dědické věci stěžovatelky, jednak i kdyby se k závěrům tohoto znalce nepřihlíželo, stále by zde byly přesvědčivé závěry znalců MUDr. Turka a MUDr. Kozelka o narušení exekutivních funkcí, které by k rozhodnutí o neplatnosti dotčené závěti, a tím i k určení, že osoby jí povolané dědit po zůstaviteli nejsou dědici z této závěti, zcela postačovaly.
Důvody, pro které soudy nepřistoupily k výslechu notářky, která sepsala zpochybněnou závěť zůstavitele, pokládá Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatelky, za dostatečné. Zvláště odvolací soud poukázal na to, že od doby sepsání závěti uplynula velmi dlouhá doba (v době rozhodnutí soudu prvního stupně to již bylo více jak 10 let), úkon trval jen krátce, přičemž posouzený stav demence není pro laika snadno zjistitelný (jak na to ostatně znalci upozornili), takže její případná výpověď by byla nemohla pro zodpovězení klíčové otázky přinést žádné relevantní poznatky (srov. bod 21 rozsudku městského soudu). Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za srozumitelné, racionální, a tím i prosté ústavně zapovězené libovůle.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu