ECLI:CZ:US:2021:1.US.1595.20.1
sp. zn. I. ÚS 1595/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, 272 01 Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2637/2019-380 ze dne 28. 4. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 12/2019-345 ze dne 31. 1. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 136/2013-311 ze dne 28. 8. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 519 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl shora rubrikovaným rozsudkem, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 123 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ve zbývající části ohledně částky 396 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Jednalo se o v pořadí již druhá rozhodnutí obecných soudů v této věci, a to z důvodu kasačního zásahu Nejvyššího soudu (viz rozsudek č. j. 30 Cdo 1271/2016-218 ze dne 21. 3. 2018); přičemž již dříve byla stěžovateli pravomocně přiznána z téhož důvodu částka 77 000 Kč, kdy tato částka zůstala kasačním rozhodnutím dovolacího soudu nedotčena. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřípustnost (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že obecné soudy mu za nezákonné trestní stíhání přiznaly pouze částku ve výši 200 000 Kč, a ačkoliv se snažil tuto směšnou částku podrobit přezkumu u dovolacího soudu, bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyššímu soudu tak vytýká nejen to, že jeho argumentaci ohledně porovnání výše přiměřeného odškodnění posoudil jako skutkovou otázku, ale namítá také to, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jeho dovolání a vyslovuje přesvědčení, že pokud Nejvyšší soud neodmítne dovolání v prekluzivní lhůtě 6 měsíců podle §243c odst. 1 o. s. ř., vzniká na straně dovolatele legitimní očekávání na meritorní projednání podaného dovolání. Odmítnutí dovolání po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty je třeba považovat za projev libovůle a zneužití pravomoci dovolacího soudu. Stěžovatel legitimně očekává, že Ústavní soud se zaměří na splnění předpokladů řádného procesu z hlediska stěžovatelem namítaných vad řízení, jejich existenci a dopad na ústavní konformitu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že úvahy obecných soudů ohledně výše náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíháním stěžovatele se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat. Z ústavněprávního hlediska nelze spatřovat deficit ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který logicky a plausibilně vysvětlil, proč stěžovatelova polemika s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu nesměřuje k právnímu posouzení věci a nepředstavuje právní otázku ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., která by mohla založit přípustnost dovolání.
Pokud se týká námitky stěžovatele, že Nejvyšší soud měl po uplynutí šestiměsíční lhůty projednat jeho dovolání meritorně, Ústavní soud uvádí, že takovýto názor nesdílí, neboť podle konstantní judikatury je - respektive byla - tato lhůta obecně chápána jako lhůta pořádková (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 428/16 ze dne 22. 11. 2016 či usnesení sp. zn. ÚS 295/16 ze dne 23. 2. 2016). Navíc novelizací občanského soudního řádu provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (s účinností od 30. 9. 2017) došlo ke zrušení věty poslední v ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., přičemž stěžovatel evidentně přehlíží, že jeho dovolání bylo projednáno - odmítnuto jako nepřípustné - podle §243c odst. 1 o. s. ř. již ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na soudní ochranu, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu