ECLI:CZ:US:2021:1.US.1598.21.1
sp. zn. I. ÚS 1598/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti a) Pavla Marka a b) Dagmar Markové, zastoupených Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2021 č. j. KSBR 45 INS 10071/2021-A-7, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Jaroslava Marka a 2) Lubomíry Markové a 3) obchodní společnosti Indra-Šebesta v.o.s., sídlem Čechyňská 361/16, Brno, insolvenční správkyně dlužníků Jaroslava Marka a Lubomíry Markové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 6. 2021 a doplněna podáním ze dne 25. 6. 2021, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastníci 1) a 2) podali dne 28. 5. 2021 jako dlužníci ? manželé insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení, v němž za své věřitele označili také oba stěžovatele, jež jsou také manželi. Krajský soud v Brně (dále jen "insolvenční soud") rozhodl o návrhu usnesením ze dne 8. 6. 2021 č. j. KSBR 45 INS 10071/2021-A-7 tak, že zjistil úpadek dlužníků (výrok I.), povolil jejich oddlužení (výrok II.), ustanovil vedlejší účastnici 3) insolvenční správkyní (výrok III.) a stanovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok IV.), k čemuž došlo téhož dne. Dále insolvenční soud vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili do 2 měsíců ode dne rozhodnutí o úpadku (výrok V.), jakož i k tomu, aby mu sdělili některé další skutečnosti (výroky VI. až VIII.), a uložil některé povinnosti dlužníkům (výrok IX.) a insolvenční správkyni (výrok X.). Závěrem insolvenční soud konstatoval, že jeho rozhodnutí budou doručována pouze zveřejněním v insolvenčním rejstříku, nestanoví-li zákon jinak (výrok XI.), a shledal svou mezinárodní příslušnost (výrok XII).
3. Výroky I. až XI. uvedeného usnesení nebyly podle §136 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon"), odůvodněny, neboť žádný z věřitelů doposud neuplatnil nesouhlas se způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužením. Rovněž nebyly shledány pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení.
4. Podáním datovaným dne 4. 6. 2021, které bylo insolvenčnímu soudu doručeno dne 9. 6. 2021, stěžovatelé sdělili, že vedlejší účastníci 1) a 2) sledovali insolvenčním návrhem nepoctivý záměr. Jejich insolvenční návrh měl být zamítnut. Neměl být konstatován jejich úpadek, ani nemělo být přiznáno oddlužení. Podáním ze dne 15. 6. 2021 stěžovatelé přihlásili své pohledávky v celkové výši 1 679 350,47 Kč do insolvenčního řízení.
III.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně shrnují okolnosti předcházející podání insolvenčního návrhu, konkrétně historii společného podnikání bratrů - stěžovatele a) a vedlejšího účastníka 1), které bylo od 90. let vykonáváno v sdružení, jehož členem byl i jejich otec. Po jeho odchodu ze sdružení se vztahy bratrů zhoršily. Vedlejší účastník 1) měl stěžovateli a) znemožnit další činnost a podnikání v nemovitosti, která byla v jejich spoluvlastnictví. Teprve v roce 2019 nabyl právní moci rozsudek, kterým byla vedlejším účastníkům 1) a 2) uložena povinnost zaplatit stěžovatelům v souvislosti s vypořádáním jejich dřívějšího podnikání společně a nerozdílně částku 1 393 348,47 Kč. Změněný výrok o povinnosti vedlejších účastníků 1) a 2) zaplatit každému ze stěžovatelů společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 188 739 Kč nabyl právní moci v roce 2020. V současnosti zbývá povinnost zaplatit nedoplatek jistiny ve výši 1 301 872,47 Kč. Exekuci, v jejímž rámci by byla tato částka vymožena, měli uvedení vedlejší účastníci bránit uzavřením darovací smlouvy s jejich synem, na něhož byl převeden pozemek v jejich vlastnictví. Kromě toho se měli i jinak pokusit "zašantročit" svůj majetek tak, aby zabránili nebo ztížili uspokojení pohledávky stěžovatelů.
6. Ústavní stížnost směřuje zejména proti výrokům I. a II. napadeného usnesení, kterými měla být porušena práva stěžovatelů vlastnit majetek a na spravedlivý proces. Přípustnost ústavní stížnosti v této části stěžovatelé odůvodňují tím, že proti uvedeným výrokům není přípustné odvolání ani dovolání. Podle stěžovatelů vedlejší účastníci 1) a 2) sledují nepoctivý záměr. Oddlužením chtějí řešit své dluhy z podnikání. Jde o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, a bylo učiněno v rozporu s dobrými mravy. Insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení byl podán v době, kdy byla nařízena dražba pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků 1) a 2) na den 3. 6. 2021. Insolvenční soud však tyto okolnosti nijak nezkoumal, ani nedal stěžovatelům dostatečný časový prostor pro vyjádření se k insolvenčnímu návrhu. Jejich podání datované dnem 4. 6. 2021 (v pátek) mělo být (obdobně jako kdyby bylo doručováno elektronicky) považováno za doručené dnem 7. 6. 2021 (v pondělí), a to za analogického použití obecné procesní úpravy zachování lhůt k podání opravných prostředků. Vedlejší účastníci 1) a 2) rovněž neosvědčili, že jsou v úpadku. Vzhledem k hodnotě jejich majetku by přitom v exekuci měli splnit své povinnosti rychleji než v insolvenčním řízení. Stěžovatelé odkázali na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 1589/15 (N 192/83 SbNU 125), podle nichž je insolvenční soud povinen provést takové důkazy, které by vyvrátily pochybnosti o věcné správnosti insolvenčního návrhu, a vzít v úvahu aspekt dobrých mravů.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Pokud jde o výrok I. (zjištění úpadku) a výrok II. napadeného usnesení (povolení jejich oddlužení), nelze stěžovatele považovat za zjevně neoprávněné navrhovatele, neboť jsou-li věřiteli dlužníků, pak zjištění úpadku podle §136 odst. 1 insolvenčního zákona a povolení oddlužení podle §397 odst. 1 insolvenčního zákona zasahuje do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu nicméně nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ačkoli proti uvedeným výrokům není přípustný žádný opravný prostředek, při posuzování otázky přípustnosti ústavní stížnosti nutno vzít v úvahu zákonnou úpravu insolvenčního řízení jako celek. U rozhodnutí, kterým nedochází ke skončení řízení, je v tomto ohledu určující, zda se ten, kdo tvrdí, že bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, může účinně domáhat jejich ochrany v dalších fázích tohoto řízení. Pakliže tomu tak je, je třeba přezkum takovéhoto rozhodnutí považovat za předčasný.
8. V posuzované věci bylo insolvenční řízení zahájeno na návrh vedlejších účastníků 1) a 2) jako dlužníků, nikoli na návrh stěžovatelů jako věřitelů. Jde o odlišnou situaci, než jaká byla řešena v nálezu sp. zn. III. ÚS 1589/15. Tehdy podal insolvenční návrh věřitel, přičemž ústavní stížnost podal dlužník, do jehož základních práv a svobod samotné zjištění úpadku zasahuje mnohem intenzivnějším způsobem a jemuž navíc insolvenční zákon v §133 odst. 3 zaručuje, že bude mít možnost se k insolvenčnímu návrhu vyjádřit ještě před rozhodnutím o úpadku. Insolvenční soud naopak neměl povinnost poskytnout stěžovatelům prostor k vyjádření se k insolvenčnímu návrhu a o tomto návrhu musel rozhodnout podle §134 věty druhé insolvenčního zákona nejpozději do 15 dnů od jeho podání. Žádné podání ze strany některého z věřitelů, které by v reakci na zveřejnění insolvenčního návrhu rozporovalo jeho důvodnost, před svým rozhodnutím ani neobdržel. Nadto nutno zdůraznit, že stěžovatelé budou mít v dalších fázích insolvenčního řízení prostor, aby za podmínek stanovených §403 odst. 2 insolvenčního zákona namítali, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. O těchto námitkách by insolvenční soud rozhodoval podle §403 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž jejich vyhovění může vést k neschválení oddlužení, nebo k zastavení insolvenčního řízení.
9. Tím je odůvodněn obecný závěr, že ústavní stížnost fyzické nebo právnické osoby, která tvrdí, že je věřitelem dlužníka, proti rozhodnutí o úpadku podle §136 odst. 1 insolvenčního zákona, vydanému na základě návrhu dlužníka, a povolení oddlužení podle §397 odst. 1 insolvenčního zákona, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr se uplatní v rozsahu, v němž ústavní stížnost stěžovatelů směřuje proti výrokům I. a II. napadeného usnesení.
10. Stěžovatelé neuplatňují žádnou argumentaci ve vztahu k zbylým výrokům napadeného usnesení a jejich zrušení navrhují výlučně proto, že jde o výroky navazující, jež v převážné části samostatně neobstojí bez rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. Výrok III., jímž byl ustanoven insolvenční správce, je nepřípustný z důvodu nevyčerpání odvolání, které bylo možné podat za podmínek podle §26 insolvenčního zákona. Proti výroku XII. o mezinárodní příslušnosti insolvenčního soudu zase bylo možné podat odvolání podle §427 odst. 3 insolvenčního zákona. Na zbylé navazující výroky IV. až XI., jejichž zahrnutí v napadeném usnesení předpokládá §136 odst. 2 insolvenčního zákona, nutno vztáhnout závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti výrokům I. a II. Žádný ze zmíněných navazujících výroků není způsobilý zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů způsobem, proti němuž by se nebylo možné bránit v dalších fázích insolvenčního řízení. Výroky IX. a X. dokonce vůbec nebyly adresovány věřitelům.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj