ECLI:CZ:US:2021:1.US.1612.21.1
sp. zn. I. ÚS 1612/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 4. 2021 č. j. 0 Nt 1218/2021-7 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor Náchod, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 12. 3. 2021 č. j. KRPH-104971-94/TČ-2019-050581, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 2 Ústavy ČR a čl. 4, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor Náchod, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 6. 8. 2020 č. j. KRPH- 104971-78/TČ-2019-050581 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, a to pro trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 trestního zákoníku. V návaznosti na zahájené trestní stíhání bylo policejním orgánem vydáno ústavní stížností napadené usnesení o zajištění náhradní hodnoty. Tímto došlo k zajištění jedné poloviny pozemku a jedné poloviny stavby blíže určených v napadeném usnesení. O podané stížnosti rozhodl Okresní soud v Náchodě ústavní stížností napadeným usnesením.
Stěžovatel je toho názoru, že v napadených rozhodnutích nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly postup orgánů činných v trestním řízení. Z odůvodnění nevyplývá, k čemu se zajištění náhradní hodnoty vztahuje, jaký je jeho důvod, a co mělo být původně zajišťovanou věcí. Není-li z napadených rozhodnutí zřejmé, zda se mělo jednat o zajištění nástroje trestné činnosti nebo výnosu z trestné činnosti, nelze ani určit účel zajištění náhradní hodnoty. Ta má podle napadených rozhodnutí fakticky zajišťovat údajně způsobenou škodu, nikoliv náhradní hodnotu věci. Napadená usnesení jsou tak podle stěžovatele nepřezkoumatelná. Orgány činné v trestním řízení měly vysvětlit, co je předmětem zajištění, jaký charakter je v něm spatřován a z jakých důvodů je zajištění napadeným usnesením prováděno. Policejní orgán měl podle stěžovatele vysvětlit, proč je dán důvodný předpoklad, že existovaly výnosy z trestné činnosti a proč tyto nelze zajistit - proč je tedy místo nich zajišťována náhradní hodnota.
Řádně neodůvodněná rozhodnutí nemohou podle stěžovatele odůvodnit tak zásadní zásah do jeho práv, jako je zajištění věci. Ze strany orgánů státní moci došlo k jednání ultra vires. Ve fázi přípravného řízení postačí k zajištění náhradní hodnoty věci jen "silnější podezření", nicméně i takovýto úkon musí být řádně odůvodněn. V opačném případě dochází k porušení zákazu libovůle. Zajištění náhradní hodnoty mělo fakticky zajišťovat nárok poškozeného ve smyslu §47 trestního řádu a aplikace ustanovení týkající se zajištění náhradní hodnoty je tak v projednávané věci nezákonná a protiústavní.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 vyslovil tezi, dle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem, upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně-právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Majetkové hodnoty zajišťované podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. V tomto bodě je tedy třeba dát stěžovateli za pravdu. Na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Tento zajišťovací prostředek totiž svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku".
V projednávané věci lze dát stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí je poměrně skromné, nicméně obsahující základní náležitosti odůvodnění, jež je na něj kladeno v ustanovení §134 trestního řádu. Vytýká-li stěžovatel orgánům činným v trestním řízení, že neuvedly, zda je náhradní hodnota zajišťována z důvodu absence nástroje trestné činnosti nebo výnosu z trestné činnosti, lze mu přisvědčit jen částečně. Je tomu tak proto, že z odůvodnění usnesení policejního orgánu tato skutečnost opravdu seznatelná není. Nicméně tato vada byla zhojena napadeným usnesením okresního soudu, kde je jednoznačně konstatováno, že onou věcí, kterou nelze pro účely trestního řízení zajistit, jsou datové soubory. Pojem "nástroje k trestné činnosti" není v trestních předpisech výslovně definován, ovšem typicky se jím rozumí věc, která byla užita nebo určena ke spáchání trestného činu. Podle stížnostního soudu byl trestný či spáchán právě prostřednictvím datových souborů, které byly poskytnuty dalším osobám, čímž došlo k jejich znehodnocení. V takovém případě by bylo zajištění znehodnocených souborů bezpředmětné. Z toho důvodu přistoupily orgány činné v trestním řízení k zajištění náhradní hodnoty těchto souborů, a to stěžovatelova spoluvlastnického podílu na dotčených nemovitostech.
Má-li stěžovatel za to, že omezení jeho vlastnických práv je nezákonné či dokonce protiústavní, nic mu nebrání v tom, aby požádal o zrušení zajištění, přičemž příslušný státní orgán by se měl vypořádat s tím, proč jsou i nadále dány důvody zajištění jeho majetku. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho, neboť plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu