ECLI:CZ:US:2021:1.US.1623.21.1
sp. zn. I. ÚS 1623/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky DATA SYSTEM SOLUTIONS s. r. o., se sídlem v Čerčanech, Mračská 1, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j 25 Cdo 3231/2020-450 ze dne 23. 3. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 436/2019-428 ze dne 27. 5. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Státního zdravotního ústavu, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 10, Šrobárova 48, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatelka dále namítá porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. V projednávané věci se stěžovatelka u obecných soudů domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky, kterou podle ní vynaložila v souvislosti se zadávacím řízením organizovaným vedlejší účastnici; svůj nárok odvozovala z titulu náhrady škody, konkrétně pak z institutu předsmluvní odpovědnosti. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 16/2016-384 ze dne 11. 6. 2019. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že v případě stěžovatelky nebyly dány podmínky pro naplnění předsmluvní odpovědnosti podle §1729 odst. 1 občanského zákoníku, neboť kontraktační proces nedospěl do fáze očekávatelného uzavření smlouvy a vedlejší účastnice měla spravedlivý důvod pro ukončení jednání o smlouvě. Proti napadenému rozsudku stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako vadné odmítl podle §243c odst. 1, věty první, občanského soudního řádu; podle Nejvyššího soudu dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud protiústavně odmítl její dovolání, byť v dovolání položila judikatorní otázky a tematizovala problém Nejvyšším soudem dosud neřešený. Podle stěžovatelky předkládaná problematika měla zásadní právní význam a k judikatornímu řešení se nabízela. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání formalisticky, protože trvá na tom, aby stěžovatelka předložila své argumenty opakovanými formulemi, že "v tomto spatřuje dosud neřešenou otázku právního významu a v tomto zas otázku, která má být řešena jinak". Stran výtky Nejvyššího soudu, že stěžovatelka necitovala žádnou judikaturu, stěžovatelka uvádí, že se řídila zásadou iura novit curia. Stěžovatelka v tomto ohledu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou netrpí, dopouští se excesu, který vede k porušení práva na spravedlivý proces. Zejména s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59) stěžovatelka uvádí, že role Nejvyššího soudu jakožto sjednocovatele judikatury nutně předpokládá, že je schopen a ochoten identifikovat otázky zásadního právního významu, tedy pro právní praxi podstatné otázky, které dosud v rozhodovací praxi obecných soudů nejsou vyřešeny či nejsou řešeny jednotně. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že Nejvyšší soud se nezabýval ani výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Stěžovatelka v tomto ohledu odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3202/17 ze dne 29. 3. 2018 (N 62/88 SbNU 857) [a na další judikaturu Ústavního soudu] a tvrdí, že odvolací soud v rozporu s touto judikaturou nezkoumal účelnosti vynaložených nákladů vedlejší účastnice vzniklých zastoupením externím advokátem (jež podle stěžovatelky nebylo nutné).
4. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí v řízeních u obecných soudů [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu (§72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Dále je třeba posoudit, zda je ústavní stížnost stěžovatelky přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
5. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost svého dovolání. Neobsahovalo-li dovolání stěžovatele předepsané vymezení přípustnosti dovolání, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); s ohledem na §75 odst. 1 téhož zákona je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou. Tento závěr platí i pro případy, kdy Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší z důvodu, že se se závěrem Nejvyššího soudu stran nesplnění obsahových náležitostí dovolání neztotožní. Nesprávné odmítnutí dovolání v těchto případech značí, že se Nejvyšší soud podáním věcně vůbec nezabýval; v případě, že toto odmítnutí bylo chybné, může za určitých okolností tímto odmítnutím dojít k porušení základních práv stěžovatele spočívajícímu právě v tom, že mu Nejvyšší soud nesprávně zamezil v přístupu k soudu, který mu zákon poskytuje. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci Nejvyššímu soudu s tím, aby se jí řádně zabýval (viz body 61-61 stanoviska).
6. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako vadné. V souladu s výše uvedenými východisky tak Ústavní soud nemůže věcně přezkoumat ústavnost napadeného rozsudku odvolacího soudu; ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Přezkum Ústavního soudu je tedy omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky, posoudil jeho obsah a dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu ústavněprávních požadavků obstojí.
7. Stěžovatelka ve svém dovolání formulovala tři následující otázky: 1) "Nedošlo k překvapivému rozhodnutí?" [viz str. 4 dovolání]; 2) "Je hranice, na níž vzniká předsmluvní odpovědnost, vytyčena objektem (jediným konkrétním úkonem; výzvou k uzavření smlouvy), anebo vede subjektivní sférou účastníků?" [viz str. 6 dovolání]; a 3) "Pokud v řízení dle ZVZ nepodá účastník námitky, nicméně později ve sporném řízení soudním se z postoje zadavatele/žalovaného ukáže, že zadavatel by ani tak námitky nepřijal, neboť setrvá na/projeví nesouhlas(u) se stanoviskem uchazeče/žalobce, znamená to oslabení postoje uchazeče v soudním řízení?" [viz str. 7 dovolání].
8. Byť stěžovatelka v části II. dovolání obecně odkázala na znění §241a odst. 1 a §237 občanského soudního řádu, následně žádným způsobem nekonkretizovala, v čem spatřuje přípustnost dovolání právě ve vztahu k jednotlivým otázkám. Stěžovatelka naopak pouze obecně uvedla "daná problematika dovolacím soudem nebyla řešena" (viz str. 2 dovolání). Uvedla-li zároveň stěžovatelka, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", nelze z této formulace znovu žádným způsobem seznat, jakou konkrétní otázku má stěžovatelka na mysli. Zdůraznil-li navíc Nejvyšší soud, že stěžovatelka nekonkretizovala judikaturu Nejvyššího soudu, nelze na tomto požadavku spatřovat nic protiústavního. Ústavní soud již v bodě 35 výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 zdůraznil, že příslušná úprava občanského soudního řádu po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
9. Zásada iura novit curia platí i v dovolacím řízení; legitimním účelem zákonných požadavků na tvrzení splnění předpokladů přípustnosti je, aby se advokáti seznámili s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu a aby tomu odpovídala i kvalita jejich argumentace. Nedokázal-li advokát stěžovatelky takovýto požadavek splnit, nelze v tom spatřovat porušení základních práv stěžovatelky. Nejvyššímu soudu konečně nelze vytknout ani závěr, že spatřuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud má vyřešenou právní otázku posoudit jinak než odvolací soud, zjevně se nejedná o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání; již ze samotného znění §237 občanského soudního řádu totiž jasně vyplývá, že stěžovatelka by musela tvrdit, že konkrétní otázka měla být posouzena jinak, než ji dosud posuzoval Nejvyšší soud, nikoliv soud odvolací. Zjevně neopodstatněná je konečně námitka stěžovatelky týkající se nákladového výroku, když z §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu jasně vyplývá, že dovolání podle §237 téhož zákona není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud svůj závěr o absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti odůvodnil přezkoumatelným způsobem a extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel a svévolné interpretace či aplikace zákona se v případě stěžovatelky nedopustil. Napadené usnesení tak odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a na tom nic nemění ani toliko obecné odkazy stěžovatelky na starší nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístupu k soudu, její ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu