ECLI:CZ:US:2021:1.US.1624.21.1
sp. zn. I. ÚS 1624/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti I. D., zastoupené Josefem Pelechem, advokátem, sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1264/2020-3775 ze dne 20. 1. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 40/2018 ze dne 23. 1. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 21/2016 ze dne 28. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 12, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla stěžovatelka uznána vinnou společně s dalšími, v mezidobí již pravomocně odsouzenými osobami, zločinem kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jehož se měla dopustit kořistěním z prostituce provozované jinými, a to způsobem a za okolností blíže popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v délce tří let. Vedle toho byl stěžovatelce uložen trest propadnutí věci, a to v rozsudku blíže specifikovaného mobilního telefonu, finanční hotovosti ve výši 1 900 000 Kč, jakož i finančních prostředků zajištěných na bankovních účtech v celkové výši 1 345 810,92 Kč.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo ohledně stěžovatelky (a další spoluobviněné) zrušeno usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 427/2019 ze dne 10. 7. 2019, v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek obvodního soudu ohledně stěžovatelky v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") sám ve věci znovu rozhodl a stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání zločinu kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž pozměnil skutkovou větu o výroku o vině tak, aby odpovídala částečně upravené právní kvalifikaci. Podstata vytýkaného jednání stěžovatelky, tedy kořistění z prostituce provozované jinými, však zůstala nadále zachována. Za toto jednání odvolací soud stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce dvou let. Vedle toho stěžovatelce uložil trest propadnutí věci, a to zmíněného mobilního telefonu i finančních prostředků na jednom ze zajištěných bankovních účtů ve výši 1 345 536,48 Kč. Týmž rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto o odvolání další spoluobviněné. Následné dovolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že ke dni zahájení trestního stíhání nebyly vůči ní splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., neboť zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání její osoby. Stěžovatelka dále namítla, že odvolací soud nedodržel závazné pokyny uložené mu Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozhodnutí. Stěžovatelka příkladmo zmínila, že městský soud v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu neprovedl dokazování za účelem zjištění výše nájmu obvyklé v dané době a v daném místě. S tím se Nejvyšší soud dle jejího názoru vypořádal tak, že závaznost svých dřívějších pokynů v nyní napadeném usnesení nepřípustně relativizoval, když uvedl, že takové dokazování předestřel odvolacímu soudu toliko ke zvážení. Stěžovatelka soudům vytkla, že věc nesprávně právně posoudily, pokud dospěly k závěru, že se trestného činu dopustila jako členka organizované skupiny. Stěžovatelka rovněž upozornila, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by vyplynulo, že o provozování prostituce v jí pronajatých prostorách věděla, přičemž argumenty soudů pro závěr o takovém povědomí dle jejího mínění nemohou obstát. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestného činu stěžovatelkou proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Co se týče námitek stěžovatelky stran nesplnění podmínek pro zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., nutno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ponechala tuto svoji výtku v obecné poloze bez zřetele k vypořádání těchto výhrad usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 sp. zn. 2 ZT 86/2015 ze dne 20. 5. 2015, jímž byla někdejší stěžovatelčina stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání zamítnuta jako nedůvodná. Nadto stěžovatelka nedoložila vyčerpání dalších procesních prostředků, včetně ústavní stížnosti, již však bylo nutné podat právě proti těmto rozhodnutím vydaným v přípravném řízení, které již později po podání obžaloby v řízení před soudem nejsou předmětem dalšího přezkumu. Z těchto důvodů pak nelze usnesení o zahájení trestního stíhání zpětně přezkoumat v řízení o ústavní stížnosti po skončení celého trestního řízení skrze meritorní rozhodnutí trestních soudů.
Pokud jde o okruh námitek, jimiž stěžovatelka rozporuje relativizaci Nejvyšším soudem dříve uložených pokynů k doplnění dokazování, Ústavní soud se s nimi neztotožnil. Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení sp. zn. 4 Tdo 427/2019 ze dne 10. 7. 2019 neuložil městskému soudu, pokud jde o účast stěžovatelky na páchání předmětné trestné činnosti, žádné konkrétní pokyny k doplnění dokazování. Uvedl toliko, že soudy páchání trestné činnosti stěžovatelkou dovodily i z výše nájmu, který inkasovala za předmětné prostory, aniž by byly uvedly, na základě jakých důkazů či skutečností k takovému závěru došly (viz bod 107 cit. usnesení). Nejvyšší soud v závěru svého tehdejšího usnesení městskému soudu ve vztahu ke stěžovatelce jen uložil, aby se znovu zabýval otázkou účasti stěžovatelky na spáchaném zločinu kuplířství, a nikoli aby provedl konkrétní důkazy či aby svoji pozornost úzce zaměřil na zjišťování výše nájemného (viz bod 127 cit. usnesení). V novém řízení odvolací soud následně upustil od své předchozí teze, že výše inkasovaného nájemného umožňovala nelegální činnost tušit, když na povědomost stěžovatelky o provozování prostituce v jí pronajatých prostorách usoudil z jiných skutečností. Za této situace městský soud nebyl povinen provádět dokazování s cílem zjistit obvyklé nájemné v daném místě a čase. Ostatně otázka, nakolik sama výše nájemného (coby rozsah kořistění z prostituce provozované jinými) vypovídá o nutnosti povědomí stěžovatelky o provozované prostituci či nikoli, byla pro posouzení její viny okrajová, a s ohledem na další v řízení provedené důkazy v podstatě bezvýznamná.
Námitce stěžovatelky, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by vyplynulo, že o provozování prostituce v jí pronajatých prostorách věděla, Ústavní soud nepřisvědčil. Je sice pravdou, že městský soud ve svém odůvodnění neformuloval své úvahy dostatečně precizně, tento nedostatek ovšem posléze zhojil Nejvyšší soud v rámci vypořádání se s identickou výhradou stěžovatelky v jejím dovolání. V té souvislosti se sluší poukázat zvláště na body 27 a 28 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v nichž dovolací soud poměrně obsáhle vyložil, z jakých konkrétních důkazů povědomí stěžovatelky o provozu prostituce v jí pronajatých prostorách vyplývá. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelka ve skutečnosti věděla, jakým způsobem je interiér jí vlastněných nemovitostí zařízen, pouze rozporovala, že se jednalo o vybavení typické pro prostory tzv. privátů určených primárně pro poskytování sexuálních služeb za úplatu. Stěžovatelka měla (spolu se svým tehdejším přítelem) na dané adrese trvalý pobyt. Ačkoli se hájila tím, že se jednalo jen o formální adresu, když fakticky bydlela jinde, byť v téže ulici, připustila, že si na adrese svého trvalého pobytu přebírala poštu, takže nutně do uvedeného domu alespoň občasně docházela, pročež jí muselo být známo, jak to v domě vypadá uvnitř i venku. Protože nebylo lze pominout již samotné upoutávky na venkovní stěně domu a naháněče klientů působících přímo před ním, což evidentně naznačovalo charakter uvedených prostor, tedy že se jedná o tzv. veřejný dům, musela být povědomost stěžovatelky o provozu prostituce v jí pronajímaných prostorách nevyhnutelná. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatelka se nemohla domáhat toho, že jen realizovala své vlastnické právo, pakliže pokračovala v pronájmu bytových prostor s vědomím, že je v nich páchána trestná činnost. Tato konstrukce je dle názoru Ústavního soudu srozumitelná, racionální a prostá ústavně zapovězené libovůle.
Otázkou členství stěžovatelky v organizované skupině se Nejvyšší soud zaobíral neméně pečlivě. V té spojitosti zejména vysvětlil, proč se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti (viz bod 30 usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud přitom v napadeném usnesení současně ozřejmil, v čem konkrétně lze spatřovat účast stěžovatelky na organizované skupině (srov. zejm. bod 32). Vývody dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za přiměřené a nijak nevybočující z kautel spravedlivého procesu.
Domáhá-li se stěžovatelka v ústavní stížnosti též zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jde v této části o návrh nepřípustný. Je tomu tak proto, že tento rozsudek soudu prvního stupně byl napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ve vztahu ke stěžovatelce zrušen v celém rozsahu a plně nahrazen rozsudkem odvolacího soudu, takže dané rozhodnutí už v době podání ústavní stížnosti (samostatně) neexistovalo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu