ECLI:CZ:US:2021:1.US.1638.21.1
sp. zn. I. ÚS 1638/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného Mgr. Ing. Klárou Böhmovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 16/2021-204 ze dne 16. 3. 2021 a Městského soudu v Brně č. j. 125 Nc 3/2020-161 ze dne 26. 11. 2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále a) E. B., b) nezletilého M. M. a c) nezletilé E. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před obecnými soudy bylo vedeno řízení ve věci péče soudu o nezletilé vedlejší účastníky (nar. 2015 a 2017), společné děti stěžovatele a vedlejší účastnice a). Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") svěřil děti do péče matky, stanovil stěžovateli vyživovací povinnost a upravil široký rozsah jeho styku s nimi. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") jeho rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), potažmo rodičovských práv zaručených čl. 32 odst. 4 Listiny, a dále i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve svém podání stěžovatel seznamuje Ústavní soud s vlastním náhledem skutkového stavu věci, interpretuje nejlepší zájem svých dětí ve prospěch střídavé péče, do níž svěřeny nebyly; tím měla být porušena jeho výše jmenovaná základní práva, neboť problémová komunikace rodičů ani zdravotní stav nezletilých, jimiž obecné soudy nevhodnost střídavé péče odůvodnily, nejsou podle jeho přesvědčení střídavé péči na překážku. Odůvodnění napadených rozsudků (mj. i co se týče výše stanovené vyživovací povinnosti) proto hodnotí jako nedostatečné a nepřesvědčivé.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, jeho posláním je ochrana ústavnosti. K výkladu a aplikaci podústavního práva jsou povolány obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem; oblast rodinného práva představuje jednu z výjimek, neboť zde je přístup k Nejvyššímu soudu vyloučen. Ústavní soud tak v rodinněprávních otázkách fakticky působí v roli jakého sjednocovatele judikatury, který poskytuje obecným soudům vodítko, jak se v ústavněprávních mantinelech při jejich rozhodovací činnosti pohybovat.
5. K otázce péče o nezletilé se Ústavní soud v minulosti vyjádřil již mnohokrát. Také judikatura ohledně střídavé péče prošla svým vývojem. Stále platí, že na péči o děti mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je zejména nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte. Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče. Jeho obsah lze zachovat také výlučnou péči jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].
6. V projednávané věci není obecným soudům čeho vytknout. Oba soudy věc pečlivě projednaly, rodinné poměry dostatečně prozkoumaly a právní závěry, které na základě skutkových zjištění přijaly, náležitě a srozumitelně odůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou stěžovateli známa, není proto zapotřebí je zde rekapitulovat. Přestože děti mají pozitivní vztah k oběma rodičům, obecné soudy ve vzájemné shodě dostatečně vysvětlily, proč model střídavé péče v daném případě v tuto chvíli nepovažují za vhodný. Svými rozhodnutími se tak neprotiví žádnému ze stěžovatelem citovaných nálezů Ústavního soudu, jejichž obecné závěry je vždy nutné přizpůsobit specifickým okolnostem souzené věci. Zde obecné soudy (zejména nalézací soud) - na rozdíl od situací řešených odkazovanými nálezy sp. zn. I. ÚS 3216/13 a sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) - nerezignovaly na zjišťování příčin velmi špatné komunikace rodičů a na snahu o její zlepšení; po vyčerpání možností, které má soud k dispozici, je ovšem při absenci dohody rodičů povinností soudu autoritativně rozhodnout a té obecné soudy dostály.
7. Jelikož děti byly svěřeny do výlučné péče matky, bylo na místě upravit styk se stěžovatelem v co nejširší možné míře. I v tomto ohledu z pohledu Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstojí. V danou chvíli přijatá úprava styku nezletilých se stěžovatelem (čtvrtek odpoledne až pondělí ráno v jednom týdnu a středa odpoledne až čtvrtek ráno v druhém týdnu, včetně zvláštní úpravy prázdninových režimů, korespondující závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17) je odůvodněná a adekvátní zjištěným skutkovým okolnostem.
8. Ústavní soud nicméně i zde připomíná, že napadené rozhodnutí nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů definitivní. Potřeby, zájmy i stanoviska nezletilých se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba uzpůsobit také úpravu poměrů. Netřeba zdůrazňovat, že preferovanou a pro děti mnohem méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je dohoda rodičů, nikoli další a další návrhy v soudním řízení. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů. Tím se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na nezletilé. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma z nich včetně času, který s nimi může trávit a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a matce jako na rodičích, zda stráví následujících několik let, než nezletilí nabydou zletilosti, v soudní síni, nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby a touhy ve prospěch společných dětí a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu