ECLI:CZ:US:2021:1.US.165.21.1
sp. zn. I. ÚS 165/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku - Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 274/2020-37 ze dne 19. 11. 2020 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 A 36/2020-19 ze dne 28. 7. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městské soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka dne 25. 10. 2019 podala podnět vedlejšímu účastníkovi, kterým se domáhala přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") č. j. MSK 156413/2018, sp. zn. ÚPS/27457/2018/Kol., ze dne 8. 11. 2018. Předmětným rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání stěžovatelky proti usnesení Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (stavební úřadu) ze dne 2. 8. 2018, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení ve věci kolaudace rodinného domu. Sdělením č. j. MMR-47809/2019-83/3338 ze dne 14. 1. 2020 vedlejší účastník stěžovatelku vyrozuměl o nezahájení přezkumného řízení, přičemž poukázal na uplynutí lhůty jednoho roku od právní moci rozhodnutí krajského úřadu.
3. Žalobou podle §82 a násl. soudního řádu správního se stěžovatelka domáhala u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), aby určil, že sdělení vedlejšího účastníka ze dne 14. 1. 2020 bylo nezákonným zásahem, eventuálně bylo nicotné. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního odmítl, neboť dospěl k závěru, že nebyla splněna základní podmínka řízení spočívající v připustitelném žalobním tvrzení podle §82 soudního řádu správního. Napadené sdělení vedlejšího účastníka se podle městského soudu nemůže svou povahou dotknout právní sféry stěžovatelky, i kdyby byla její tvrzení pravdivá. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou; ztotožnil se s odůvodněním městského soudu a zdůraznil, že stěžovatelka nemá veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného řízení ve smyslu §94 a násl. správního řádu, protože přezkumné řízení je dozorčím nástrojem v rukou správních orgánů uplatňovaným z moci úřední.
4. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: především tvrdí, že Nejvyšší správní soud řádně neodůvodnil, zda nerespektování prekluzivní lhůty vedlejším účastníkem je či není zásahem ve smyslu §84 soudního řádu správního; stěžovatelka v tomto smyslu odkázala na nález sp. zn. III. ÚS 119/14 ze dne 12. 1. 2016 (N 3/80 SbNU 35). Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky ve svém odůvodnění nijak nevypořádal s jejími odkazy na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 320/2019-26 ze dne 26. 2. 2020 a č. j. 1 As 448/2018-31 ze dne 7. 3. 2019. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 A 165/2019-28 ze dne 30. 3. 2020, ve kterém daný soud obdobnou věc rozhodl meritorně; konečně uvádí, že správní soudy odmítly jednat, čímž jí odepřely spravedlnost.
5. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (viz čl. 83 Ústavy). Naproti tomu Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020).
7. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 119/14 Ústavní soud dospěl k závěru, že k zásadám řádně vedeného soudního řízení patří i povinnost náležitě se vypořádat s právní argumentací účastníka řízení; opírá-li se jeho argumentace o konkrétní judikaturu, musí obecný soud v případě, že ji odmítne jako nepřiléhavou, vyložit, z jakého důvodu tomu tak má být, v jakém konkrétním aspektu se tehdy posuzovaný případ odlišuje od aktuálně řešeného, a rovněž proč má jít o právně relevantní rozdíl, pro který nelze stávající právní názor tam vyslovený na souzenou věc použít. Z ustálené judikatury však rovněž vyplývá, že povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí pro soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument účastníka řízení; její rozsah se liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská páva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26). Porušením práva na spravedlivý proces může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí či nereagování soudu na tvrzení, která si vyžadují specifickou odpověď, neboť jsou pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84). Úplné nereagování na námitky není porušením práva na spravedlivý proces jen tehdy, jde-li o námitky, které by ve světle skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit, jakož i námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (body 30-31 nálezu sp. zn. II. ÚS 2522/19 ze dne 10. 12. 2020).
8. V nyní projednávaném případě lze stěžovatelce přisvědčit, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezabýval výše citovanými rozsudky, na které stěžovatelka v kasační stížnosti odkazovala. Se stěžovatelkou však již nelze souhlasit v tom, že uvedeným postupem Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Nejvyšší správní soud se totiž s podstatou argumentace stěžovatelky vypořádal, uvedl-li, že stěžovatelka nemá veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného řízení, což není v rozporu ani s jedním se stěžovatelkou namítaných rozsudků. V rozsudku 7 č. j. As 320/2019-26 Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil, neboť příslušný krajský soud odmítl žalobu z důvodu nedostatku pravomoci soudů a nedostatku aktivní legitimace, byť žalobu fakticky materiálně věcně projednal a postup žalovaného označil za souladný se zákonem (viz body 16 a 18 předmětného rozhodnutí). V rozsudku č. j. 1 As 448/2018-31 pak Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí příslušného krajského soudu, protože vadně vymezil předmět řízení a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, neboť odůvodnění usnesení soudu se nevztahovalo k předmětu řízení (viz bod 17 příslušného rozhodnutí). Lze tedy uzavřít, že výslovné neuvedení předmětných rozhodnutí v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemohlo porušit právo na soudní ochranu stěžovatelky, neboť předmětné odkazy na judikaturu jsou zjevně nepřiléhavé, irelevantní a nemohly by žádným způsobem ovlivnit podstatu napadených rozhodnutí. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti, ani v kasační stížnosti neuvedla konkrétní argumenty, proč by měly předmětné rozsudky rozhodnutí správních soudů zvrátit.
9. Ohledně tvrzeného rozporu napadených rozhodnutí s výše citovaným rozhodnutím městského soudu č. j. 6 A 165/2019-28 lze pouze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že skutečnost, že městský soud posoudil žalobu stěžovatelky v jiné věci meritorně, není samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelčina ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu