ECLI:CZ:US:2021:1.US.1650.21.1
sp. zn. I. ÚS 1650/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele: A. Ch., zastoupený JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 13/2021-279 ze dne 23. března 2021 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Nt 131/2019-257 ze dne 9. prosince 2020, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") připustil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ukrajinské republiky pro podezření ze spáchání ve výroku popsaného jednání, při poskytnutí ujištění Generální prokuratury Ukrajiny sp. zn. 14/1/2-26544-19 ze dne 11. října 2019, že stěžovatel bude stíhán výhradně pro jednání, pro něž byl vyžádán, bez souhlasu vydávajícího nebude vydán do třetí země a vydávajícímu (orgánům České republiky) bude umožněno stěžovatele navštěvovat i získávat informace o probíhajícím řízení. Následnou stížnost Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas (21. června 2021) podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti vydání k trestnímu stíhání v přesvědčení, že obecné soudy při rozhodování dostatečně nepřezkoumaly přípustnost vydání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, rozporu se závazky České republiky a jeho důvodné obavy z pronásledování pro původ, rasu, vyznání, pohlaví apod. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení.
3. Stěžovatel uvádí, že byl přítomen dopravní nehodě s tragickými následky, avšak on (pod vlivem alkoholu) neřídil. Žádost o vydání je proto nepřípustná, a to z důvodů daných v §91 odst. 1 písm. c), o) a p) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spolupráci"), a čl. 10 Evropské úmluvy o vydávání (549/1992 Sb.). Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [například nálezy sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. listopadu 2006 (N 215/43 SbNU 393), sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. ledna 2007 (N 1/44 SbNU 3), sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. prosince 2005 (N 227/39 SbNU 423) či sp. zn. II. ÚS 2299/19 ze dne 2. dubna 2020 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)] i Evropského soudu pro lidská práva [například Gasayev proti Španělsku (rozsudek č. 48514/06), Othman proti Spojenému království (rozsudek č. 8139/09) či R. K. proti Francii (rozsudek č. 61264/11, §59)] tvrdí, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly objektivními překážkami pro jeho vydání.
4. Předně namítá promlčení - byť opustil Ukrajinu v roce 2009, nejde automaticky o vyhýbání se vyšetřování a z toho plynoucí přerušení promlčecí doby; k tomu předložil právní stanovisko advokátky. V době opuštění země, šest měsíců po nehodě, nebyl podezřelým ani obviněným a neměl povědomost, že by v takovém postavení býti měl. Lichá je i úvaha o změně jména, neboť na území České republiky pod shora uvedeným jménem pobýval a pracoval již od roku 1998, a nikoliv po trvalém přestěhování v roce 2009. Namítá rovněž, že dožadujícím orgánem je Generální prokuratura Ukrajiny, tedy v zásadě strana sporu, a proto nemůže být jejím závěrům přiznán vyšší význam, než tvrzením stěžovatele.
5. Dále stěžovatel namítá nerespektování zásady non-refoulemet (vyloučení návratu uprchlíka hrozí-li mu po návratu do jeho země nebezpečí pronásledování nebo cítí-li se ohrožen na životě); stěžovatel takovou obavu má z důvodu židovského původu své manželky i příslušnosti k odlišné jazykové skupině. Poukazuje na zprávy o dodržování lidských práv na Ukrajině s tím, že podmínky ve vězení nesplňují mezinárodní standardy. Tyto jeho námitky obecné soudy bagatelizovaly a neadekvátně paušalizovaly, a proto je stěžovatel přesvědčen, že předložil takové důkazy, na jejichž základě by obecné soudy neměly jeho vydání povolit.
6. Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatel zrušit napadená usnesení, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 8, 10 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 a 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (208/1993 Sb., dále "Ženevská úmluva o uprchlících") a v čl. 10 Evropské úmluvy o vydávání (549/1992 Sb., dále "Úmluva o vydávání"). Současně stěžovatel navrhuje odklad vykonatelnosti napadených usnesení, přesvědčen o splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, neboť výkon rozhodnutí by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká odložením vznikne jiným osobám, a odklad neodporuje žádnému důležitému veřejnému zájmu.
7. Soud prvního stupně v napadeném usnesení předně popisuje jednání, pro které je stěžovatel stíhán: dne 12. ledna 2009 řídil motorové vozidlo ve stavu opilosti a způsobil dopravní nehodu, při níž byly dvě osoby smrtelně zraněny. Na základě žádosti Kyjevského okrskového soudu v Charkově sp. zn. 4-2760/09/11 ze dne 25. prosince 2009 byl policejním orgánem v Přerově dne 25. září 2019 zadržen, soud jej však nevzal do vazby. Ve veřejném zasedání před soudem prvního stupně stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s vydáním, uvedl, že při jeho sňatku v roce 2005 mu úřad omylem zapsal příjmení manželky, na které mu byl vystaven občanský průkaz, ukrajinský řidičský průkaz mu však byl v roce 2017 vystaven na jeho rodné příjmení; poukazoval též na výhružné textové zprávy i na židovský původ své manželky, pro který měla být její rodina diskriminována.
8. Přesto soud prvního stupně s odkazem na ústavní zákony České republiky i na Úmluvu o vydávání včetně dodatkových protokolů, neshledal důvod pro nevydání stěžovatele. V odůvodnění se vyjádřil k jednotlivým důvodům zakládajícím nepřípustnost vydání [§91 odst. 1 písm. a) - p) zákona o spolupráci] a zohlednil též, že jednání, pro které je stěžovatel v domovském státě stíhán, je trestným i na území České republiky. Proto soud prvního stupně posuzoval otázku promlčení i z hlediska tuzemské právní úpravy: podle §67 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, se do promlčecí doby nezapočítává doba pobytu v cizině, analogicky tedy na území České republiky; podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, by promlčecí doba doposud neuplynula, bez ohledu na podmínky jejího stavení. Posouzení promlčecí lhůty vyžadujícího státu není úkolem českých orgánů veřejné moci, a proto vycházel z potvrzení přiloženého k žádosti Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 3. října 2019, podle kterého se desetiletá promlčecí lhůta staví.
9. Ukrajinskou republiku soud prvního stupně požádal o vyjádření ke stěžovatelem přiloženému stanovisku vypracovanému ukrajinskou advokátkou. Státní zastupitelství Ukrajiny, Státní zastupitelství Charkovské oblasti, ve vyjádření potvrzeném oddělením extradice Kanceláře nejvyššího státního zástupce ze dne 17. března 2020 setrvalo na dříve předložené interpretaci okolností přerušujících promlčecí lhůtu, tedy že k promlčení nedošlo. Soud prvního stupně rovněž zohlednil skutečnost, že odkazoval-li stěžovatel na možnost ukrajinských orgánů činných v trestním řízení doručovat mu písemnosti na jím uvedenou adresu v Autonomní republice Krym, nebylo to po roce 2014 možné, a to nejen z důvodu, že se v té době již zdržoval na území České republiky. Soud prvního stupně rovněž zohlednil fakt, že stěžovatel i v řízení o uvedeném skutku používal příjmení manželky získané sňatkem v roce 2005, přestože na území České republiky i po sňatku vystupoval pod svým rodným příjmením. Soud prvního stupně se dále zabýval tvrzenými výhružnými textovými zprávami a původem stěžovatelovy manželky, a proto si pro své řízení vyžádal rovněž informaci o stavu lidských práv na Ukrajině z června 2020, podle které, byť přetrvávají problémy, jsou ochranné a kontrolní mechanismy posilovány a nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovateli automaticky hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, zejména s přihlédnutím ke garanci Generální prokuratury, přičemž ani další vyžádané informace nesvědčí tvrzení stěžovatele o hrozbách pro rusky mluvící obyvatele s židovskými předky.
10. Z usnesení stížnostního soudu se podává, že stížnostní námitky stěžovatele představovaly jeho předchozí argumentaci, s níž se soud prvního stupně zabýval a podrobně vypořádal; stížnostní soud proto zrekapituloval jeho závěry a ztotožnil se s nimi - s tím, že námitky stěžovatele byly vypořádány dostatečně. Dále stížnostní soud poukázal na aktuální Zprávy Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva o situaci v oblasti lidských práv na Ukrajině za období do 1. srpna 2020 do 31. ledna 2021 s tím, že pozitivní trend pokračuje.
11. Stěžovatel odkazuje na §91 odst. 1 zákona o spolupráci, podle kterého je nepřípustné vydání [c)], byla-li by osoba vydáním vzhledem ke svému věku, osobním poměrům a závažnosti skutku, pro který se o vydání žádá, zřejmě nepřiměřeně postižena, [o)] bylo-li by vydání v rozporu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, nebo [p)] je důvodná obava, že by vydaná osoba byla vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.
12. Ústavní soud opakovaně od obecných soudů rozhodujících o extradici vyžaduje, aby samy a pečlivě posuzovaly žádost i příslušné podklady [například nález sp. zn. I. ÚS 1015/14 ze dne 23. srpna 2016 (N 155/82 SbNU 451)], důvod vydání i formulaci skutku [viz nález sp. zn. III. ÚS 1354/13 ze dne 11. září 2013 (N 161/70 SbNU 501)], jakož i existenci ústavně konformně vykládaných důvodů nepřípustnosti vydání [nález sp. zn. III. ÚS 534/06 ze dne 3. ledna 2007 (N 1/44 SbNU 3)], nebezpečí možného porušení práva na život či nebýt podroben mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání vydávané osoby [viz nález sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. září 2012 (N 150/66 SbNU 269)], případně i existenci dalších důvodů pro nevydání [nález sp. zn. IV. ÚS 353/12 ze dne 10. října 2012 (N 171/67 SbNU 97)]. Vyvstalo-li by takové nebezpečí ve vztahu ke konkrétní (vyžádané) osobě, nesmí k vydání vyžadované osoby dojít [viz nález sp. zn. II. ÚS 1017/14 ze dne 26. května 2015 (N 99/77 SbNU 473) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1142/13 ze dne 30. května 2013 (U 6/69 SbNU 849)].
13. Napadená rozhodnutí výše uvedené požadavky splňují. Stěžovatel přesto v ústavní stížnosti opakuje námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly v dostatečném rozsahu a pečlivě se s nimi vypořádaly; jejich šetření, především soudu prvního stupně, splňuje výše uvedené požadavky. Soud prvního stupně se žádostí o vydání důkladně zabýval, vyžádal si podklady pro své rozhodnutí a zvažoval konkrétní námitky, které stěžovatel v řízení předložil; své usnesení důkladně odůvodnil a vysvětlil, proč vydání připustil.
14. Přes nespokojenost stěžovatele s napadenými rozhodnutími je z nich patrné, že soudy se jeho věcí zabývaly důkladně a podrobně a nezkrátily stěžovatele v jeho právech. Zabývaly se dostatečně stěžovatelovou argumentací týkající se porušení zákazu mučení, podrobení nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (čl. 7 odst. 2 Listiny), aniž by nalezly oporu pro jeho argumentaci. Omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny) je možné jen ze zákonných důvodů a na základě rozhodnutí obecného soudu, což je v daném případě splněno. Rozhodoval-li o žádosti a s přihlédnutím k argumentaci stěžovatele obecný soud, nebylo mu upřeno právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu (čl. 36 Listiny). Jeho opakovaná argumentace je založena na nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů a zjevnou nespokojeností s vydáním ke stíhání pro jednání, jehož se dopustil před více než deseti lety. Stěžovatelem tvrzené překážky vydání nejsou důvodné a ani jeho nesouhlas s napadenými usneseními nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
15. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
16. Ústavní soud rozhodl ve věci bez zbytečného odkladu, a proto nebylo nutno samostatně rozhodovat o připojeném návrhu na odklad výkonu napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu