ECLI:CZ:US:2021:1.US.1658.21.1
sp. zn. I. ÚS 1658/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Šeby, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 257/2020-24 ze dne 22. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Rakovník č. j. MURA/39937/2016, sp. zn. OD01/66151/2015/DS ze dne 27. 7. 2016 uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění do 30. 12. 2015. Předmětného přestupku se stěžovatel dopustil tím, že dne 1. 12. 2015 řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, neboť ve vzorku jeho krve byla prokázána přítomnost tetrahydrocannabinolu v koncentraci 3,2 ng/ml a přítomnost jeho metabolitu. Za spáchaný přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi měsíců.
Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které Krajský úřad Středočeského kraje (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. 119695/2016/KUSK-DOP/HRO, sp. zn. 119695/2016/KUSK/2 ze dne 15. 8. 2016. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 51 A 35/2016-25 ze dne 31. 8. 2017. Žalovaný posléze stěžovatelovo odvolání opětovně zamítl, a to rozhodnutím č. j. 060115/2019/KUSK/HRO, sp. zn. 119695/2016/KUSK/18 ze dne 6. 5. 2019.
Stěžovatelovu žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 44 A 49/2019-39 ze dne 24. 6. 2020 zamítl. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem poté zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
Posuzovaná ústavní stížnost je založena na námitce, že odebrané vzorky stěžovatelovy krve nebyly řádně zapečetěny, takže pokud by do vzorku cokoli bylo přidáno nebo byl vzorek vyměněn za jiný, stěžovatel by to neměl jak zjistit a prokázat.
Stěžovatel souhlasí s Nejvyšším správním soudem v tom, že povinnost vzorky zapečetit nevyplývá z žádného právního předpisu. Odmítá však "presumpci absolutní osobní integrity policistů" tam, kde okolnosti vylučují možnost prokázat opak. Stěžovatel poukazuje na případy zadržených osob, kde postačí, aby poškozený prezentoval hájitelné tvrzení, že byl vystaven nedovolenému zacházení, a je na polici nebo jiném orgánu, aby toto tvrzení vyvrátily. Podobná situace údajně nastává i nyní, neboť bez zapečetění vzorků je stěžovatel zatížen nesplnitelným důkazním břemenem. Stěžovatel poukazuje na to, že policisté ignorovali pokyn nadřízeného, který zapečetění vzorků údajně nařizuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelovou námitkou absence zapečetění vzorků se již důkladně zabývaly krajský soud i Nejvyšší správní soud. Soudy přitom stěžovateli vysvětlily, že povinnost "zapečetit" vzorky neplyne ani ze zákona, ani z Metodického pokynu pro postup při vyšetřování specifikovaných návykových látek v krvi a/nebo v moči, které vydalo Ministerstvo zdravotnictví (věstník č. 9/2012).
Soudy se vyjádřily i k odkazu stěžovatele na sdělení policie učiněné v návaznosti na výzvu žalovaného, podle něhož se vzorky zapečeťují. Jak uvedl krajský soud, předmětné vyjádření se k odběru vzorků vyjadřuje toliko v obecné rovině, přičemž i dle tohoto vyjádření odběr vzorků a uzavření zkumavky provádí lékař, který pokyny příslušníků policie ohledně toho, jak má se vzorky manipulovat, není vázán.
Srovnává-li stěžovatel svou situaci se situací zadržených, kterým dle něj postačí vznést hájitelné tvrzení, že byl vystaven nedovolenému zacházení, Ústavní soud musí (opět obdobně jako správní soudy) poukázat na to, že stěžovatel nevznesl v tomto směru žádné tvrzení, natožpak tvrzení hájitelné. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že s jeho vzorky bylo manipulováno či vůbec že by manipulaci mělo cokoli nasvědčovat. Krajský soud přitom podrobně zrekapituloval cestu vzorků, které byly v dobrém stavu a v neporušeném obalu. Zkumavky, v nichž se vzorky nacházely, byly opatřeny etiketou se jménem a datem narození stěžovatele a s datem a časem odběru, které se shodovaly se dnem a hodinou odběru krve stěžovatele dle úředního záznamu policie.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu