ECLI:CZ:US:2021:1.US.168.21.1
sp. zn. I. ÚS 168/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mileny Veselé, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020 č. j. 17 Co 123/2020-239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 2. 2020 č. j. 17 E 19/2017-211, kterým byl zamítnut návrh manželky povinného (stěžovatelky) na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 22. 10. 2018 nařízeného usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 10. 2018 č. j. 17 E 19/2017-47, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 17 E 19/2017-163, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 318/2018-126 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1593/2019-188, jímž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo na nemovité věci ve společném jmění manželů povinného a manželky povinného.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že na dluh povinného, který vznikl v letech 2008 a 2009, tedy ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), podle již ustálené judikatury (sp. zn. 20 Cdo 5402/2015) nedopadá ustanovení §732 obč. zák., nýbrž ustanovení §143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). Ačkoliv tento dluh je výlučným dluhem povinného (není součástí společného jmění povinného a jeho manželky), lze jej podle §262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2015 (dále též jen "o. s. ř."), uspokojit ze společného jmění manželů, když předmětný dluh vznikl za trvání manželství, nebyl předmětem vypořádání společného jmění manželů a nespadá do taxativně vyjmenovaných závazků uvedených v §267 odst. 2 písm. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (sp. zn. 20 Cdo 3985/2018).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost. V odůvodnění poukázal na to, že se k totožným námitkám, vzneseným povinným a jeho manželkou (stěžovatelkou), vyjádřil v usneseních sp. zn. 20 Cdo 2714/2019 a 20 Cdo 320/2020, v nichž vyložil, že na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci §262b odst. 1 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb., účinným od 1. 7. 2015, lze postihnout majetek ve společném jmění manželů pro vymožení dluhu, jenž netvoří společné jmění manželů. Rozsah postižitelnosti majetku ve společném jmění manželů nebo majetku manžela povinného je třeba posuzovat podle právního předpisu, účinného v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního výkonu rozhodnutí, což je v dané věci §143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. (k tomu srov. též §3028 o. z.). Proto je aplikace ustanovení §732 o. z. v projednávané věci vyloučena. Následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku ve společném jmění manželů je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou dovolacího soudu dlouhodobě dovozován (sp. zn. 20 Cdo 1389/2003 20 Cdo 2909/2009, 20 Cdo 1242/2015, 20 Cdo 5402/2015, 20 Cdo 3416/2016, 20 Cdo 3985/2018, 20 Cdo 1427/2017; ústavní stížnost proti naposledy uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 933/18).
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že napadené rozhodnutí popírá obecné principy spravedlivého rozhodování, když umožňuje výkon rozhodnutí ve vztahu k majetku náležejícímu do společného jmění manželů pro vymožení dluhu vzniklého na základě trestné činnosti jejího manžela, kterou stěžovatelka nemohla nijak ovlivnit. Je přesvědčena, že ze strany soudů se jedná o pokřivený výklad, neboť právní předpisy neumožňují postihnout majetek ve společném jmění manželů výkonem rozhodnutí pro vymožení dluhu, který není součástí společného jmění manželů a je z něho výlučně zavázán jako povinný její manžel.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Podstatu námitek stěžovatelky představuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku uspokojení výlučného dluhu manžela stěžovatelky, vzniklého za trvání manželství, z majetku ve společném jmění manželů v právním režimu do 31. 12. 2013. Ústavní stížností se shodnou problematikou, obsahující v podstatě totožnou argumentaci, se již Ústavní soud zabýval ve věci sp. zn. III. ÚS 2056/20 (usnesením odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).
Od závěrů zde uvedených nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, a proto na ně odkazuje. Zejména vyzdvihuje, že závěru, podle něhož za situace, kdy vymáhaný dluh vznikl za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a proto se s ohledem na znění §3028 obč. zák. nemůže stěžovatelka domáhat zastavení výkonu rozhodnutí v rozsahu upraveném v §732 obč. zák., nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Rovněž poukazuje na závěry, které vyslovil v usnesení sp. zn. I. ÚS 3698/19, kdy uvedl, že považuje soudem zvolené kritérium doby vzniku pohledávky, resp. jí odpovídajícího dluhu, pro určení aplikovatelné právní úpravy obsažené v §732 in fine obč. zák. za přijatelné (v podrobnostech k otázkám spojeným s retroaktivitou a podmínkami přijatelnosti jejích variant odkázal Ústavní soud na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 21/17). Ústavní soud v uvedeném usnesení výslovně konstatoval, že v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost), kdy od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky či jiné právní důsledky, které z těchto vztahů vznikly, se řídí zrušenou právní normou. Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností. Při odlišném pojetí střetu právních norem by docházelo k pravé retroaktivitě.
Obč. zák. představuje kompletní rekodifikaci civilního práva hmotného, kdy se do právního řádu prosadila celá řada nových řešení. Stabilita právní úpravy obecně jistě žádoucí je, její neměnnost nikoli. Ze samotného faktu, že totožná právní otázka je ve dvou soukromoprávních kodexech pojata rozdílně, nelze dovodit neústavnost pokračující aplikovatelnosti předchozí právní úpravy na vybrané případy, která je opřena o odůvodněný a nikoli svévolný výklad přechodných ustanovení (v souzené věci obsažených v §3028 odst. 2 a 3 obč. zák.). Ačkoli se závěry Ústavního soudu v citovaném usnesení vztahovaly k právní otázce postižitelnosti majetku ve společném jmění manželů pro dluh jednoho z manželů vzniklý před uzavřením manželství, lze na ně pro účely vypořádání námitky střetu starší a nové právní úpravy, který pro stěžovatelku vyznívá podle jejího názoru nespravedlivě, poukázat, jelikož i v posuzovaném případě se vznik dluhu manžela stěžovatelky podle přechodných ustanovení obč. zák. řídí dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Jakkoliv lze chápat stěžovatelku, že napadené rozhodnutí vnímá jako nespravedlivé, pouhý nesouhlas se závěry soudů a prosazování vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení za situace, kdy je dáno zcela jednoznačné znění přechodného ustanovení (§3028 obč. zák.), opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Krajský soud (stejně jako Nejvyšší soud) své závěry patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu