ECLI:CZ:US:2021:1.US.1692.21.2
sp. zn. I. ÚS 1692/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Ludvíka Davida a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Petra Křena a Ing. Jiřího Křena, zastoupených JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Počernická 3104/27, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. 24 Cdo 2778/2020-95, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020 č. j. 17 Co 61/2020-75 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 12. 2019 č. j. 4 C 439/2018-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II
Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žaloby, kterými se každý z žalobců (dále jen "stěžovatelé") domáhal zaplacení částky 31 940 873,- Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 29. 6. 2018 do zaplacení jako náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě). Stěžovatelé, kteří odůvodňovali svoji aktivní legitimaci tím, že jsou dědici oprávněné osoby Věry Křenové, zemřelé dne 27. 4. 2011 (dále jen "zůstavitelka"), potvrdili, že nárok podle zákona o půdě nebyl předmětem dědického řízení, a měli za to, že ani být neměl. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé jsou synové zůstavitelky, dědictví neodmítli a uzavřeli soudem schválenou dědickou dohodu, podle níž stěžovatel Ing. Petr Křen nabyl pozemky a práva spojená s bankovním účtem a odpovídá za pasiva dědictví a stěžovatel Ing. Jiří Křen z dědictví nenabyl ničeho. Stěžovatelům bylo notářem vystaveno potvrzení, že jsou právními nástupci zůstavitelky. Soud poukázal na to, že restituční nárok na vydání pozemků či na náhradu za nevydané pozemky je majetkový nárok, který měl být jako aktivum dědictví předmětem dědického řízení. V této souvislosti připomněl argumentaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí č. j. 4 Ads 77/2007-91, v němž se zabýval srovnatelnou situací nároku na jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., podle jehož ustanovení §7 odst. 2 nárok, o němž nebylo rozhodnuto nebo nedošlo k jeho výplatě, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice, a uzavřel, že pojem dědic představuje obecný odkaz na dědické právo a nikoli zvláštní hmotněprávní pravidlo pro přechod nároku; nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o nároku po úmrtí oprávněné osoby je proto rozhodnutí soudu o dědictví. Jelikož restituční nárok nebyl v souzené věci v rozhodnutí o dědictví vypořádán, není zřejmý podíl žalobců na nároku, a protože řízení o dodatečném projednání dědictví neprobíhá, nebyl důvod k přerušení řízení a soud žalobu tzv. pro tentokrát zamítl. Soud konečně připomněl, že stěžovatelé byli na názor soudu předem upozorněni, ti ale setrvali na svém postoji.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když poukázal na to, že nárok na finanční náhradu podle ustanovení §16 zákona o půdě je majetkovým právem, které přechází na dědice podle předpisů dědického práva; o podílu dědiců na nároku je oprávněn rozhodovat pouze soud v dědickém řízení. Pokud tedy nebyl nárok v dědickém řízení projednán, není dán ani podklad pro to, aby každý ze stěžovatelů byl oprávněn požadovat finanční náhradu v rozsahu jedné poloviny. Stěžovatelé tedy za daného stavu neprokázali svoji aktivní legitimaci; v souzené věci nejde o případ podle §4 odst. 4 zákona o půdě, který dopadá na situace, kdy oprávněná osoba zemře předtím, než je o jejím nároku rozhodnuto.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 a §237 odmítl. Poukázal na §242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle něhož je vázán stěžovateli uplatněnými dovolacími důvody, což v souzené věci znamená zabývat se pouze stěžovateli nastolenou otázkou přepjatého formalismu. Dovolací soud však závěr soudů nižších stupňů o nezbytnosti projednání předmětného restitučního nároku v řízení o dodatečném projednání dědictví nijak přepjatě formalistickým neshledal. V této souvislosti připomněl judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 3042/12). Zdůraznil, že se soud nikterak od smyslu a účelu zákona neodchýlil, když konstatoval, že není oprávněn si jako předběžnou otázku posoudit, kdo a v jakém poměru nabyl předmětný restituční nárok. Ostatně podle skutkových zjištění soudů předestřeným aktem soudního komisaře bylo pouze potvrzeno, že stěžovatelé jsou právními nástupci zůstavitelky. Že tímto potvrzením měla být vyřešena otázka, kdo je dědicem předmětného nároku a v jakém poměru, z něj stěžovatelé pouze dovozují. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že by překážkou postupu v řízení bylo jen to, že by soudy trvaly na předepsané formě rozhodnutí. Dovolací soud uzavřel, že soudy podrobně vyložily, proč nepovažují za uplatnitelné předchozí závěry dosavadní soudní praxe. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatelé byli soudem předem upozorněni na odlišný názor soudu na věc, rozhodnutí pro ně tudíž nebylo překvapivé, a zároveň pro ně zamítnutí žaloby neznamená ani zánik jejich nároku, když i soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že je žaloba zamítnuta tzv. pro tentokrát. Dovolací soud proto ani neměl za to, že by v předmětné věci mohlo odlišným procesním postupem dojít v ústavněprávní rovině k porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces či soudní ochranu majetku.
III
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnuli předmět řízení a jeho dosavadní průběh. Dále poukázali na to, že v souzené věci jde v podstatě o formální otázku, resp. "jde o lpění na formě", kterou stěžovatelé "nijak nezavinili, naopak měli dobrou víru v profesionálně správný postup soudního komisaře - notáře". Domnívají se, že za situace, kdy v dosavadním řízení soudy trvaly na určité formě rozhodnutí, dopouštěly se přepjatého formalismu.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli eventuálně "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že to byl již Obvodní soud pro Prahu 3, který se v napadeném rozsudku podrobně souzenou věcí zabýval, poukázal na soudní judikaturu (především na citované rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 77/2007-91 a v něm uvedenou vyčerpávající argumentaci) a konstatoval, že situace stěžovatelů je srovnatelná se situací uvedenou v citovaném judikátu. Dospěl proto k závěru, že v době rozhodnutí soudu neprokázali stěžovatelé aktivní legitimaci k uplatnění nároku na výplatu finanční náhrady. Současně poukázal na to, že neshledal důvod ani pro přerušení řízení, když stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem soudu, který jim soud sdělil v rámci přípravy jednání usnesením ze dne 2. 9. 2019, a naopak setrvali na právním názoru, že jejich aktivní legitimace je dána přímo ze zákona a rozhodnutí dědického soudu o vypořádání předmětného restitučního nároku není potřeba. Obdobně zhodnotil skutečnost, že odvolací námitky stěžovatelů nejsou způsobilé správnost rozhodnutí soudu prvního stupně zpochybnit, odvolací soud a také dovolací soud.
Ústavní soud proto nemůže akceptovat ani domněnku stěžovatelů o formálním přístupu dotčených orgánů a o nerespektování specifik souzené věci a dědického práva. Civilní soudy jasně a přehledně v příslušných částech odůvodnění konkrétně uvedly rozhodné skutečnosti, jejich právní hodnocení, vysvětlily důvody pro přijetí svých rozhodnutí. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za logická a právně přiléhavá. Argumentace stěžovatelů byla v napadených rozhodnutích podrobněji posouzena a argumentačně vypořádána.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné argumentaci Nejvyššího soudu, když tato je dostatečně průkazná a přiléhavá. Vychází z toho, že právní posouzení věci je v souladu se stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svůj ustálený přístup, podle něhož postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání, nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu