ECLI:CZ:US:2021:1.US.1704.21.1
sp. zn. I. ÚS 1704/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Kravky, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 14, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 419/2021-198 ze dne 13. 4. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků domu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 47 C 190/2018-86 ze dne 3. 5. 2019 (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele na ochranu osobnosti proti vedlejšímu účastníkovi, jíž se stěžovatel domáhal písemné omluvy a finančního zadostiučinění 8 000 Kč za údajně nepravdivý a dehonestující výrok vedlejšího účastníka o úmyslném znečištění společných prostor bytového domu stěžovatelem. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudkem č. j. 70 Co 182/2019-159 ze dne 19. 8. 2020 zamítavý rozsudek soudu nalézacího jako věcně správný. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, jelikož stěžovatelovy námitky směřující proti zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, jelikož se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále namítá porušení práva na ochranu soukromí podle článku 10 odst. 3 Listiny. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho námitkami stran nepoužitelnosti kamerového záznamu jako důkazu, a rozporuje také jeho závěr, že zjištěný skutkový stav by s ohledem na další důkazy obstál i bez něj.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatel nepředkládá kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje námitky, které uplatnil v řízení před obecnými soudy a které byly (především odvolacím soudem) vyčerpávajícím způsobem vypořádány. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani jiné) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V tomto ohledu Ústavní soud přezkoumáním obsahu spisu nezjistil, že by řízení vedené se stěžovatelem bylo v rozporu s jeho ústavními právy.
5. Obecné soudy dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že předmětný výrok byl skutečně pronesen, nebyl však kvalifikován jako neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti stěžovatele, neboť byl založen na objektivních skutkových základech. Námitky týkající se dokazování, které stěžovatel nyní vznáší před Ústavním soudem a jejichž nevypořádání vytýká Nejvyššímu soudu, byly pečlivě vypořádány již odvolacím soudem (viz body 13-23), který (ve stručnosti) shledal, že použití předmětného kamerového záznamu je k důkazu v řízení přípustné i bez souhlasu stěžovatele, neboť nachází oporu v §88 a násl. občanského zákoníku - jeho pořízením vedlejší účastník sledoval ochranu svých oprávněných zájmů (zajištění pořádku a ochrany majetku - společných prostor bytového domu).
6. Dané východisko neodporuje ani podobně vybudovaným principům později účinného (25. 5. 2018) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů; známé jako "GDPR"). Pořízený záznam může být použit po celou dobu, po kterou je to k ochraně práv jednotlivce (zde vedlejšího účastníka) nutné, tedy i v rámci soudního řízení. Odvolací soud dokonce provedl test proporcionality a z jeho výsledku dospěl k závěru, že důkaz kamerovým záznamem umožnuje soudu zjistit řádně skutkový stav k ochraně práv žalovaného účastníka, aniž by jím bylo nepřiměřeně zasahováno do osobnostních práv stěžovatele; bez jeho provedení by naopak mohla být nežádoucím způsobem dotčena procesní práva vedlejšího účastníka.
7. K takto pečlivému vypořádání argumentace stěžovatele nemá Ústavní soud dále co dodat, napadené rozhodnutí (ani jemu předcházející) žádné (natož ústavněprávní) deficity nevykazují. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu