ECLI:CZ:US:2021:1.US.1707.21.1
sp. zn. I. ÚS 1707/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 28 Cdo 3736/2020-341, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2020 č. j. 39 Co 169/2019-316 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 3. 2019 č. j. 98 C 368/2015-264, ve znění opravných usnesení ze dne 12. 6. 2019 č. j. 98 C 368/2015-287 a ze dne 26. 9. 2019 č. j. 98 C 368/2015-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II
Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem, ve znění opravných usnesení, ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalovaným Hlavní město Praha a Česká republika - Státní pozemkový úřad [dále také "žalovaná 1)", "žalovaná 2)" nebo "žalovaní"] o určení vlastnického práva k tam uvedeným nemovitostem, zamítl žalobu podanou s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.").
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když konstatoval, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na žalovanou 1) podle ustanovení §1, resp. §5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přičemž tyto přechody nejsou dotčeny (blokačním) ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). V případě pozemků parc. č. 1359/1 a 1360 v k. ú. Hloubětín byly splněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a to za situace kdy žalovaná 1) zajišťovala běžnou údržbu (správu) těchto pozemků a to v rámci jejich veřejnoprávní ochrany (jako přírodně chráněných výtvorů); podtrhl, že za této situace po žalované 1) nelze ani požadovat intenzivní hospodaření s těmito pozemky. Dále poukázal na to, že vlastnické právo k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 272/32 a 272/33 v k. ú. Hrdlořezy přešlo na žalovanou 1) podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; hospodaření národního výboru a posléze hlavního města Prahy s těmito pozemky považoval soud za prokázané smlouvami o dočasném užívání pozemku uzavřených s fyzickými osobami (zahrádkáři). Konečně poukázal na to, že pokud soud prvního stupně provedl některé z důkazů z vlastní iniciativy, postupoval v intencích §120 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §237 o. s. ř. a §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Poukázal na vlastní rozhodovací praxi, která je ustálena v závěru, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. V této souvislosti připomněl, že k přechodu vlastnického práva na obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je pak třeba - kromě existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (o splnění těchto podmínek nebylo v souzené věci sporu) - též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily, což je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru a nakládá s věcmi způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Dovolací soud zdůraznil, že přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (také například přenechání věci do nájmu či jiného dočasného užívání); odkázal přitom na rozsáhlou vlastní judikaturu. V této souvislosti poukázal na to, že ve vztahu k pozemkům parc. č. 271/1, 271/29, 271/31, 271/32 a 271/33 v k. ú. Hrdlořezy bylo v řízení prokázáno, že žalovaná 1) s těmito pozemky hospodařila. K námitkám stěžovatele, že byly překročeny meze §120 o. s. ř. připomněl, že v jeho odstavci 2 se přímo předpokládá i pro sporné řízení oprávnění soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. O takový případ jde i v souzené věci, když žalovaná 1) v řízení tvrdila, že tyto pozemky tvořily zahrádkářskou kolonii a byly pronajaty; ostatně tyto skutečnosti uváděla již v dřívějším průběhu řízení (viz vyjádření ze dne 19. 1. 2017, č. l. 122 spisu). Nejvyšší soud proto ani nepřisvědčil námitce stěžovatele, že by tímto postupem soudu v řízení, potažmo napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Dovolací soud se dále ve vztahu k pozemkům parc. č. 1359/1 a 1360 v k. ú. Hloubětín připomněl nerelevantnost argumentace stěžovatele, která nenaplňuje (jediný) způsobilý dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Navíc uvedl, že toto napadené rozhodnutí není v rozporu se stěžovatelem připomínanou judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 185/96 a IV. ÚS 600/11, jakož i usnesení sp. zn. I. ÚS 3412/18 a IV. ÚS 1105/07), podle níž jedním z předpokladů přechodu vlastnického práva podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je i faktické hospodaření obce s předmětným majetkem; navíc zdůraznil, že soudy nižších stupňů se naplněním tohoto kritéria zabývaly a konstatovaly, že žalovaná 1) s nemovitostmi, ohledně nichž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva žalované 2), ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky hospodařila. Nejvyšší soud poukázal na to, že zpochybnit napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže ani poukaz stěžovatele na pravidlo výkladu restitučních předpisů ex favore restitutionis, když restituční zákonodárství bylo směřováno ke zmírnění toliko některých majetkových křivd a bylo věcí zákonodárce, jaký rozsah a způsob zmírnění majetkových křivd stanoví (k tomu srov. i důvody plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Soud konečně uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu netrpí ani stěžovatelem tvrzenou vadou nepřezkoumatelnosti, neboť je z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv stěžovatele.
III
V ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná odvolání i dovolání, stěžovatel uvedl nejprve základní skutečnosti a popsal předchozí soudní řízení. Následně poukázal na jím tvrzená porušení ústavně garantovaných práv a svobod, když v prvé řadě uvedl, že civilní soudy nedostály povinnosti vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, porušily princip rovnosti účastníků a sofistikovaným způsobem odůvodnily zřejmou nespravedlnost týkající se posouzení důkazů ohledně hospodaření s pozemky v k. ú. Hloubětín. V této souvislosti poukázal na výklad a aplikaci právních předpisů, při kterém nelze opomíjet jejich účel a smysl, individuální rozměr každého jednotlivého příkladu, jenž je nutno posuzovat též optikou §3 odst. 1 o. z.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za (sofistikovaně) formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Pouhá opakující se polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a poukázaly na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Ústavní soud musí připomenout, že k povaze nároků církví a náboženských společností na vydání majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. a existence jejich legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se opakovaně vyjadřoval jak při samotném přezkumu ústavnosti uvedeného zákona (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13), tak při projednávání individuálních ústavních stížností jednotlivých oprávněných osob. Konkrétně např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17 dospěl k závěru, že právo na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci není porušeno v případě, bylo-li očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil. Legitimní očekávání, založené v §29 zákona č. 172/1991 Sb., bylo "transformováno" zákonem č. 428/2012 Sb. do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva a přestalo ve své původní podobě existovat; restitučních nároků se proto lze dovolávat jen v mezích stanovených tímto zákonem. Obdobně musí Ústavní soud připomenout, že zákonodárce rozhodnutím odčinit pouze některé (nikoli všechny) majetkové křivdy neporušuje legitimní očekávání oprávněných subjektů ani další ústavně zaručená práva. Stanoví-li zákon pro vznik restitučního nároku určité legitimní nediskriminující podmínky - a aplikující orgány - především soudy - tyto podmínky přezkoumatelným způsobem vyloží a použijí na konkrétní projednávaný případ a své závěry v odůvodnění vydaných rozhodnutí přesvědčivým způsobem obhájí, není jejich postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
Z výše uvedené rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že nejsou zatížena svévolí či nepřezkoumatelností; stěžovateli se zároveň v řízení dostalo adekvátního prostoru k prezentaci vlastního náhledu na věc. Civilní soudy stěžovatelovy připomínky neignorovaly advekvátně se s nimi vypořádaly. Argumentace stěžovatele obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jímž soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované judikatuře. Skutečnost, že stěžovatelově argumentaci civilní soudy nepřisvědčily, porušení jeho základních práv nezakládá.
Příznivý výsledek řízení nezaručuje jeho účastníkovi ani právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, které měly civilní soudy ve věci stěžovatele porušit; jeho smyslem je garance procesních práv zajišťujících účastníkům řízení rovné postavení s rovnými příležitostmi vyjádřit se ve věci ke všem relevantním skutečnostem a právem dočkat se v soudním rozhodnutí jeho přesvědčivého odůvodnění, včetně vypořádání všech námitek a procesních (zejména důkazních) návrhů. Ani v tomto ohledu nebyl stěžovatel v řízení před civilními soudy na svých právech zkrácen.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu