ECLI:CZ:US:2021:1.US.1720.21.1
sp. zn. I. ÚS 1720/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBAL PROPERTIES s.r.o., sídlem Trieda KVP 1, Košice, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6; směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2021 č. j. 189 ICm 2678/2019, 101 VSPH 63/2021-117 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2020 č. j. 189 ICm 2678/2019-85; za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že svým postupem obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je zahraniční obchodní společností, která v rámci insolvenčního řízení podala v květnu 2020 odvolání proti prvostupňovému rozsudku ve věci samé. Soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč. Jelikož tak stěžovatelka ve stanovené lhůtě neučinila, Městský soud v Praze napadeným usnesením řízení o odvolání zastavil. Stěžovatelka proti usnesení podala odvolání. Uvedla v něm, že soudní poplatek již zaplatila (stalo se tak 16. 11. 2020, tj. výrazně po lhůtě), především ale, že si soud měl započíst požadovanou částku z jistiny ve výši 10.000 Kč, kterou stěžovatelka již dříve složila v rámci návrhu na vydání předběžného opatření ve věci vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Ten měl být stěžovatelce vrácen již v dubnu 2020, nicméně se tak nestalo a soud tak měl částku k dispozici. Odvolací soud argumentaci stěžovatelky nevyslyšel a usnesení prvostupňového soudu potvrdil. Měl za to, že soudu nepřísluší podle zákona započítávat částku zaplacenou z jiného právního důvodu (složení jistoty v jiném soudním řízení) na soudní poplatek, který má stejný účastník zaplatit v jiném soudním sporu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V podstatě opakuje již výše rekapitulovanou argumentaci z odvolání. Jestliže soud v rozporu s právními předpisy jí zaplacenou jistotu bezprostředně nevrátil, mohl přistoupit k započtení ve prospěch soudního poplatku. Stěžovatelka chápe, že soud nemusí mít povědomí o všech přeplatcích účastníků. Zde šlo ale o insolvenční řízení jednoho dlužníka a jednoho soudce, ten by přehled mít měl. V odůvodnění odvolacího soudu chybí věcné vypořádání jejích námitek, Vrchní soud v Praze postupoval svévolně a v rozporu se soudní praxí.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Ze stěžovatelčiny úsporné ústavní stížnosti není úplně patrné, v čem by její námitky měly mít ústavněprávní rozměr. Postup odvolacího soudu sice stěžovatelka vnímá jako rozporný se soudní praxí, bohužel však neuvádí žádnou judikaturu, které by dané závěry odporovaly. Ústavnímu soudu jsou samozřejmě známa vlastní rozhodnutí, která započítávání přeplatků jistin dovodila jako ústavně konformní praxi (srov. nález ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 3174/20). Z ústavní stížnosti však není jasné, zda se právě tohoto nálezu stěžovatelka dovolává, I kdyby tomu tak bylo, v přezkoumávané věci jsou rozhodné skutečnosti odlišné. Základní rozdíl oproti citovanému nálezu spočívá v tom, že v daném případě účastník žádající započtení, tento požadavek soudu výslovně sdělil a aktivně o něj požádal. Za takových podmínek šlo skutečně jen o účetní operaci a odmítnutí návrhu lze kvalifikovat jako přepjatý formalismus. Stěžovatelka v aktuálním řízení však žádný takový požadavek dle všeho nevznesla (aspoň to netvrdí) a není možné realisticky očekávat, že by soud z vlastní iniciativy vždy aktivně zjišťoval, zda a případně kolik činí různé předchozí platby účastníků, potažmo ještě posuzoval, zda se jedná o přeplatky či nikoliv. Druhá význačná odlišnost oproti citovanému nálezu plyne z charakteru plateb. Šlo o jistiny spojené s návrhem na předběžné opatření, které byly ve stejné výši a vázaly se na shodné účastníky ve shodném řízení. U stěžovatelky šlo o platby různého druhu (jistina k předběžnému opatření a poplatek za odvolání) a ani řízení nebyla stejná (šlo o incidenční spor a spor ve věci samé). Ústavní soud nicméně nevidí žádný důvod se vyjadřovat k tomu, zda by v popisované situaci bylo započtení možné, pokud nebyla splněna zmíněná podmínka aktivní žádosti účastníka o takový krok.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu