ECLI:CZ:US:2021:1.US.1731.21.1
sp. zn. I. ÚS 1731/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Jozefiaka, zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze, Petrská 1136/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 27/2020-102 ze dne 25. 3. 2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstvo dopravy, se sídlem v Praze, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") č. j. 27 C 126/2019-31, ze dne 12. listopadu 2019 ohledně částky 31 888 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu stěžovatele (v procesním postavení žalobce v tomto rozsahu zamítl; jinak jej ohledně částky 4 646 Kč s příslušenstvím potvrdil a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na nákladech řízení před soudy obou stupňů 21 352 Kč.
2. V případě napadeného rozsudku jde již o v pořadí druhé rozhodnutí v téže kauze: Odvolací soud nejprve rozhodl rozsudkem č. j. 30 Co 27/2020-66 ze dne 14. 4. 2020, jímž byla žaloba stěžovatele v plném rozsahu zamítnuta s odůvodněním, že samotný postup při zadržení řidičského průkazu stěžovatele byl souladný s právní úpravou a nešlo o nesprávný úřední postup. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 2009/20 ze dne 23. 2. 2021 Ústavní soud na základě dřívější ústavní stížnosti podané stěžovatelem výše uvedený zrušil rozsudek odvolacího soudu s tím, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že stěžovateli byl následkem falešně pozitivního testu DrugWipe na dobu přibližně jednoho měsíce zadržen řidičský průkaz, ač nejednal jakkoliv protiprávně, přičemž ten udělal nejen z pohledu zákona, ale též z pohledu obecné slušnosti vše správně (zejména se dobrovolně podrobil lékařskému vyšetření, a to i invazivním zásahem cestou odběru krve).
3. Napadený rozsudek byl tedy vydán v odvolacím řízení, v němž byl odvolací soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2009/20 ze dne 23. 2. 2021. Odvolací soud se tímto názorem řídil, dospěl k závěru, že se příslušné orgány dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiznal stěžovateli odškodnění za účelně vynaložené náklady právního zastoupení v souvislosti s vydáním neoprávněně zadrženého řidičského průkazu a imateriální újmu, korigoval však závěry nalézacího soudu o výši škody i nemajetkové újmy.
4. Účelně vynaložené náklady stěžovatele na zastoupení advokátem v řízení o zadržení řidičského průkazu podle odvolacího soudu činí 3 146 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 2 000 Kč za 2 úkony právní služby po 1 000 Kč podle §7, §10 odst. 1 a 11 odst. 1 advokátního tarifu, z paušální náhrady ve výši 600 Kč za 2 úkony podle §13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a z 21% DPH z částky 2 600 Kč ve výši 546 Kč. Požadavek stěžovatele na náhradu škody je důvodný co do částky 3 146 Kč, a naopak nedůvodný co do zbývajícího rozsahu, tj. co do částky 31 888 Kč.
5. Jako nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zadržením řidičského průkazu požadoval stěžovatel v řízení jako přiměřené zadostiučinění částku 30 000 Kč představující 1 000 Kč za každý den zadržení řidičského průkazu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že následkem neoprávněného zadržení řidičského průkazu (spojeného nadto s neoprávněným podezřením z užití návykových látek před jízdou, které má nutně určitý difamační účinek) vznikla nemajetková újma, především následkem komplikací v běžném i profesním životě souvisejících se ztrátou oprávnění řídit po danou dobu motorové vozidlo. Neakceptoval však představu stěžovatele a nalézacího soudu, že by přiměřené zadostiučinění za vzniklou újmu mělo činit 1 000 Kč za každý den neoprávněného zadržení řidičského průkazu, tedy částku srovnatelnou s přiměřeným zadostiučiněním, jaké je soudy přiznáváno za každý den neoprávněné vazby (podle ustálené judikatury činí orientační rozmezí pro zadostiučinění za každý den vazby 500 -1500 Kč).
6. Jako vhodnější východisko pro rámcové srovnání výše přiměřeného zadostiučinění se odvolacímu soudu jeví částky, které ustálená judikatura soudů přiznává poškozeným za každý den nepřiměřeně dlouho trvajícího soudního řízení, kdy je intenzita újmy na straně poškozeného relativně srovnatelná s intenzitou újmy v době neoprávněného zadržení řidičského průkazu. V uvedených případech přitom výchozí rozmezí pro odškodnění činí 15 000 - 20 000 Kč ročně (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), tj. cca 41-55 Kč za každý den. Z tohoto důvodu odvolací soud považuje za přiměřenou a spravedlivou výchozí částku přiměřeného zadostiučinění za neoprávněné zadržení řidičského průkazu částku 50 Kč za jeden den - ke shodnému závěru o výši přiměřeného zadostiučinění za zadržení řidičského průkazu již ostatně Městský soud v Praze dospěl v rozhodnutích v obdobných věcech, na něž přiléhavě odkazuje vedlejší účastnice, a to v rozsudku z 10. 12. 2020, č. j. 54 Co 274/2020-178, a z 20. 1. 2021,
č. j. 11 Co 345/2020-152. V nyní projednávaném případě přitom žalobce netvrdil žádné specifické okolnosti, které by intenzitu újmy zvyšovaly oproti jiným obdobným případům, a odvolací soud z tohoto důvodu shledal, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci činí právě 50 Kč za každý den zadržení řidičského průkazu, tj. celkem 1 500 Kč za celé nárokované třicetidenní období.
7. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Zjednodušeně řečeno stěžovatel polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu o výši přiznaného zadostiučinění, které považuje za cynické a nedůstojné, neboť zadržení řidičského průkazu mělo na stěžovatele citelný dopad, protože nemožnost řídit motorové vozidlo po dobu jednoho měsíce pro něj znamenala jako pro podnikatele značné komplikace. Jestliže stát vrchnostensky nařizuje přísné trestání řidičů, měl by stejným způsobem zajišťovat i jejich odškodnění.
8. Ústavní soud se podrobně seznámil se všemi předcházejícími rozhodnutími a dospěl k závěru, že není protentokrát důvod zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud není jako strážce ústavnosti další přezkumnou instancí v rámci obecné justice - a stěžovatel se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí o výši přiznané náhrady škody a imateriální újmy. Závěry odvolacího soudu jsou však v tomto ohledu podrobně odůvodněny, zřetelné jsou jeho úvahy o účelnosti vynaložených nákladů za zastoupení advokátem i výši nemateriální újmy, a pro stručnost lze proto odkázat na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku. Nadto je třeba zohlednit, že soudy rozhodovaly v řízení, jehož předmětem bylo zaplacení tzv. bagatelní částky (alespoň pro účely dovolacího řízení) - v těchto případech je pak Ústavní soud nadmíru zdrženlivý.
9. Byť by se Ústavní soud nemusel ztotožnit se závěry odvolacího soudu o výši přiznaného plnění, není to důvod pro jeho kasační zásah, protože, jak již bylo uvedeno, závěry odvolacího soudu jsou logicky a srozumitelně odůvodněny. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu