ECLI:CZ:US:2021:1.US.1747.21.1
sp. zn. I. ÚS 1747/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jany Chromé, zastoupené Michalem Šalomounem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, 674 01 Třebíč, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 6 A 13/2021-77 ze dne 27. 5. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení (výrok II.), jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem podaným k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení části opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 20599/2020-53/MIN/KAN ze dne 3. 2. 2021. Namítala zejména, že dané opatření zasahuje do jejího ústavního práva na svobodný vstup do vlasti tím, že nařizuje občanovi po návratu ze zahraničí domácí karanténu, resp. podrobení se testování v souvislosti s šířením onemocnění COVID-19. Současně se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, jímž by bylo odpůrci uloženo zdržet se omezování vstupu stěžovatelky při cestě z Belgického království do České republiky předložením antigenního testu nebo PCR testu.
Podáním ze dne 19. 5. 2021 vzala stěžovatelka návrh na zrušení výše uvedeného opatření obecné povahy v celém rozsahu zpět, když v mezidobí bylo fakticky rozhodnuto o nároku samotném ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 18 A 16/2021. Stěžovatelka byla názoru, že návrh byl podán důvodně, a proto současně s jeho zpětvzetím požádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť byla v mezidobí úspěšná v jiném řízení, přičemž toto jiné řízení vyvolal odpůrce svým neustálým rušením opatření obecné povahy a jejich nahrazováním jinými opatřeními. Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Ministerstvo zdravotnictví vydává obsahově totožná mimořádná opatření jak na běžícím pásu. Formálně jsou tato opatření samostatnými rozhodnutími, avšak obsahově jsou v podstatě totožná. Materiálně vzato totiž dle jejího názoru nejde o žádnou novou právní regulaci, která by znamenala změnu oproti předchozí regulaci. Stěžovatelka má za to, že v zásadě byla se svojí žalobou úspěšná, když ke zrušení jednoho z pozdějších opatření Ministerstva zdravotnictví, jež nahradilo původně zažalované opatření, došlo rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 14 A 16/2021-149 ze dne 31. 3. 2021. Bylo třeba pouze vyřešit, co se starým soudním sporem. Proto vzala návrh zpět, jelikož dle ní už zde nebylo oč se soudit. Měly jí být přiznány náklady řízení právě pro chování odpůrce, v jehož důsledku musela neustále reagovat na jeho nová opatření a měnit svůj petit. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se městský soud nepřiznáním práva stěžovatelce na náhradu nákladů řízení dopustil excesu či jinak vybočil z kautel spravedlivého procesu.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že postup Ministerstva zdravotnictví, které zvláště v jarním období vydávalo mimořádná opatření a záhy nato je rušilo za současného nahrazení novými, byť obsahově velmi podobnými opatřeními, poněkud ztížil jejich přezkum ve správním soudnictví, což ve svém důsledku vedlo ke snížení účinnosti soudní kontroly moci výkonné v této oblasti. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že stěžovatelka se dostala do obtížné procesní situace, jež vyústila v zastavení řízení nyní napadeným usnesením městského soudu vědomě. V ústavní stížnosti sama přiznává, že se jí nechtělo vyčkat, jak rozhodne Nejvyšší správní soud o její kasační stížnosti, podané proti původnímu rozhodnutí městského soudu v téže věci o odmítnutí návrhu kvůli zrušení, tj. neexistenci napadeného opatření. Podala tedy nový návrh, který byl fakticky návrhem konkurenčním, neboť směřoval proti tehdy čerstvému mimořádnému opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví. Stěžovatelka byla v této nové věci sice úspěšná, ovšem to neznamená, že tento výsledek se nutně musí promítnout do řízení předchozího.
Jinak řečeno, stěžovatelka brojila proti opatřením ministerstva "na více frontách", což nakonec vedlo k tomu, že v původním řízení vlastně odpadl jeho předmět. To ostatně stěžovatelka sama přiznává, když tvrdí, že v původním řízení již nebylo o co se soudit. Stěžovatelka si v tomto směru protiřečí, když v závěru ústavní stížnosti pokládá úvahu správního soudu o nemožnosti vyhovět žalobě (nebýt jejího zpětvzetí) pro totožnost přezkoumávaného opatření za nesprávnou, poukazujíc na to, že kdyby byla chtěla pokračovat ve sporu, byla by mohla navrhnout změnu petitu a požadovat zrušení části pozdějších, resp. aktuálních opatření. Tím připouští, že teoreticky by tu ještě bylo oč se soudit. V té spojitosti pokládá Ústavní soud za vhodné podotknout, že ať už by byla správná kterákoli stěžovatelkou uvažovaná varianta, nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, jež bylo na stěžovatelčin popud zastaveno, nepředstavuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces. V prvém případě (by) si přivodila tentýž výsledek "odčerpáním" předmětu řízení následkem podání nového, paralelního návrhu, ve druhém případě (by) nemohlo dojít k jejímu uspokojení v témže řízení, na čemž (by) nezměnil nic ani úspěch v řízení jiném, jejž (by) z objektivního hlediska "zastínila" nová opatření.
Z právě vyloženého je zřejmé, že stěžovatelka měla vyčkat rozhodnutí kasačního soudu, které pro ni nakonec bylo příznivé (a vydané ani ne dva měsíce po podání kasační stížnosti) a v jehož důsledku by jinak městský soud byl musel přihlédnout ke změně petitu, takže i v původním řízení byl dán prostor pro věcný přezkum i pozdějších mimořádných opatření. Stěžovatelka v něm mohla být úspěšná, aniž nově vydávaná opatření musela rozporovat v dalším a souběžně vedeném řízení. Jakkoli Ústavní soud nachází pro stěžovatelčinu netrpělivost v jistém smyslu porozumění, neboť po návštěvě svých rodinných příslušníků v cizině se potřebovala bez zbytečného odkladu vrátit zpět do své domoviny, nelze tuto skutečnost vzít při rozhodování o náhradě nákladů původního řízení v potaz. Pohlíženo na věc prizmatem ochrany základních práv a svobod, Městský soud v Praze nechyboval, pakliže stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu