ECLI:CZ:US:2021:1.US.1748.21.1
sp. zn. I. ÚS 1748/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Ing. Tomáše Kocmicha a 2) Ing. Lucie Kocmichové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Milíčova 1386/8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2020 č. j. 11 Co 6/2019-272 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2021 č. j. 24 Cdo 290/2021-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. K tomuto porušení mělo dojít postupem obecných soudů při rozhodování o určení vlastnictví a nesprávným rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí jejich dovolání.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 č. j. 17 C 222/2016-209 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku specifikovaného v rozsudku. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 8. 2019 č. j. 11 Co 6/2019-248 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. 5. 2006 o darování předmětného pozemku stěžovatelce 2) žalobkyní je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák. a §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť rozhodnutí zastupitelstva obce převést pozemky určené k výstavbě mj. rodinných domů bezúplatně na další osoby nepředcházelo zveřejnění určitě zformulovaného záměru specifikujícího (v souladu s katastrálním zákonem) pozemek, se kterým obec hodlá uvedeným způsobem následně nakládat. Stěžovatelka 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla ani vydržením, neboť vydržecí doba podle §134 obč. zák. v daném případě neuplynula. Konstatoval dále, že stěžovatel 1) nebyl v dobré víře již ke dni uzavření smlouvy o rozšíření společného jmění manželů formou uvedeného notářského zápisu.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 24 Cdo 3970/2019 tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem vydání tohoto kasačního rozhodnutí byla okolnost, že odvolací soud při právním posouzení věci v uvedeném rozsudku pominul zohlednit, že mezi stěžovateli byla dne 29. 6. 2015 uzavřena smlouva o rozšíření jejich společného jmění týkající se žalobou dotčeného předmětného pozemku.
V dalším odvolacím řízení odvolací soud napadeným rozsudkem shora označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku. Dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 18. 5. 2006 uzavřená mezi žalobkyní a stěžovatelkou 2) o darování předmětného pozemku je absolutně neplatným právním úkonem ze stejného důvodu jako ve svém prvním rozsudku ve věci. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka 2) vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla, je vyloučeno, aby tento pozemek připadl do společného jmění stěžovatelů.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud vysvětlil, že námitky stěžovatelů nemohou přípustnost dovolání založit, neboť jednak nevymezují konkrétní právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř., předestírají pouhou skutkovou a právní polemiku, přičemž závěry odvolacího soudu jsou v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatelé předkládají otázky, na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí či uvádějí obecnou ústavněprávní argumentaci bez odpovídajícího propojení s nálezovou judikaturou. Stěžovatelé tak nesplnili své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu