ECLI:CZ:US:2021:1.US.1766.21.1
sp. zn. I. ÚS 1766/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Marie Křížové a Vojtěcha Kříže, zastoupených advokátem JUDr. Markem Görgesem, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2021 č. j. 33 Cdo 461/2021-190, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2020 č. j. 18 Co 222/2019-168 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. června 2019 č. j. 20 C 460/2018-77 ve znění opravného usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. července 2019 č. j. 20 C 460/2018-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že jsou vlastníky blíže specifikovaných nemovitostí. Tyto nemovitosti v roce 2013 darovali žalovanému (jejich vnukovi), avšak přípisem ze dne 11. 8. 2017 přistoupili k odvolání daru pro nevděk.
Okresní soud Plzeň-město ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť jednání žalovaného sice považoval za rozporné s dobrými mravy, nikoli však jako rozporné hrubě, jak vyžadoval §630 občanského zákoníku z roku 1964. Dle skutkových zjištění okresního soudu poslední osobní kontakt mezi účastníky proběhl na přelomu dubna a května roku 2016 a poslední vzájemný telefonát v červenci téhož roku. Až do zaslání dopisu s výzvou k vrácení daru dne 11. 8. 2017 žádný kontakt mezi účastníky neproběhl. Podle soudu není správné, aby vnuk stěžovatelů neprojevoval po dobu delší než rok o své prarodiče zájem, a to mimo jiné i s ohledem na fakt, že spravují nemovitost ve vlastnictví žalovaného (na darovaných nemovitostech je zřízeno věcné břemeno ve prospěch stěžovatelů). Okresní soud však přihlédl k tomu, že žalovaný od dětství žije ve Spojených státech amerických, přičemž i v minulosti byly telefonické kontakty mezi stěžovateli a žalovaným zprostředkovávány obvykle matkou stěžovatele a jednalo se o hovory spíše formálního charakteru. Už v době před poskytnutím daru přitom žalovaný nerad telefonoval. Žalovaný nikdy vůči stěžovatelům neprojevoval nesympatie, neurážel je ani vůči nim nepoužil násilí. Institut vrácení daru pro nevděk dle soudu nesměřuje k tomu, aby si dárce prostřednictvím poskytnutí daru mohl od obdarovaného vynutit takové chování, které je dle dárce žádoucí, uplatnění nachází toliko v případech hrubého, zjevného a objektivně neospravedlnitelného chování.
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadených rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud ve věci rozhodoval již podruhé poté, co jeho předchozí (taktéž potvrzovací) rozsudek č. j. 18 Co 222/2019-111 ze dne 18. 12. 2019 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 33 Cdo 1841/2020-143 ze dne 16. 7. 2020, neboť odvolací soud nesprávně věc posuzoval podle právní úpravy účinné v době, kdy mělo dojít ke skutkům, pro které se stěžovatelé rozhodli odstoupit od darovací smlouvy (odvolali dar pro nevděk), tedy dle nového občanského zákoníku. V ústavní stížností napadeném rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že chování žalovaného nedosahuje takové intenzity, aby opravňovalo stěžovatele požadovat vrácení daru. Jakkoli mohou stěžovatelé subjektivně vnímat pasivitu žalovaného jako nevděk, věc je potřeba posoudit z objektivního hlediska, přičemž i s ohledem na dřívější četnost kontaktů mezi účastníky a jejich formálnost se nemůže jednat o chování hrubě porušující dobré mravy.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že jakkoli je při rozhodování o vrácení daru zapotřebí zabývat se i názorem dárce, resp. tím, jaký subjektivní dopad bude mít chování obdarovaného na jeho život, podstatné je posouzení, zda chování obdarovaného nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a nedostatečně hodnotily rozhodné skutečnosti. Stěžovatelé, kterým je 86 a 90 let a jejichž zdravotní stav je dle jejich slov neuspokojivý, uvádějí, že žalovaný, se kterým dříve měli vřelý vztah, s nimi po obdržení daru bezdůvodně přerušil kontakt, nezajímal se o jejich zdravotní stav ani o nemovitosti, které byly předmětem daru, a nenabízel se ani s pomocí s údržbou či opravou nemovitosti, o které by se jako vlastník měl starat především sám. Nejen to, žalovaný dokonce ignoroval pokusy stěžovatelů o komunikaci. Stěžovatelé se přitom aktivně podíleli na výchově žalovaného i na jeho ekonomickém zajištění, neboť za něj hradili části školného, poplatky v exekučním řízení apod. Posílali mu také balíčky s připomínkami jeho českého původu. Přesto však i v rámci soudního řízení "flagrantní a naprostou ignorací prodchnutý přístup" žalovaného vůči stěžovatelům zůstal beze změny.
Pro stěžovatele je celá záležitost o to tíživější, že je od roku 2010 pohřešován jejich syn (otec obdarovaného). Jednání žalovaného nebylo nijak rozumně vysvětleno, přičemž stanoviska jeho právní zástupkyně údajně jen potvrdila oprávněnost požadavku vrácení daru, když i okresní soud označil vyjádření žalovaného, že vzájemný vztah považoval za velmi dobrý, za hrubě účelové. Stěžovatelé poukazují na §883 účinného občanského zákoníku, podle něhož rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost, i na §910 občanského zákoníku, podle kterého předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Stěžovatelé údajně při svém věku a zdravotním stavu nejsou schopni si zcela zajistit své potřeby a údržbu předmětné nemovitosti, přesto žalovaný přenechává veškerou péči na nich.
Stěžovatelé uvádějí, že jednání žalovaného je i v rozporu se základními hodnotami, na nichž vznikla a stojí naše evropská společnost, tyto hodnoty vyvěrají z křesťanské tradice a pro svůj význam byly aprobovány i společností sekulární. Mezi tyto hodnoty patří soucit, respekt vůči lidskému životu a lidské důstojnosti, tolerance a solidarita, přičemž základním stavebním kamenem evropské (křesťanské) civilizace je rodina. Dle stěžovatelů dochází k určité erozi hodnot, stěžovatelé ovšem nehodlají na tyto hodnoty, v jejichž duchu byli vychováni a které celý život zastávali, rezignovat. Jedním z motivů podané žaloby je dle stěžovatelů i to, že je jejich povinností vůči svým potomkům prosazovat hodnoty, které považují za správné. Pozitivní rozhodnutí ve věci dle jejich názoru může v obdarovaném vzbudit jistou sebereflexi, která může přimět k vyšší míře respektu k základním hodnotám.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Řešená věc přitom navzdory argumentaci přednesené v ústavní stížnosti nikterak nepřekračuje hranice podústavního práva. Z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího a chránícího vlastnické právo, neplyne právo bývalých vlastníků požadovat vrácení věci, kterou se v minulosti rozhodli darovat druhé osobě. Toto právo je zakotveno v podústavních předpisech, jejichž výklad, jak už bylo řečeno, Ústavnímu soudu nenáleží. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší ani nahrazování úvahy obecných soudů ohledně toho, jaké chování lze již vnímat jako hrubě rozporné s dobrými mravy ve smyslu §630 občanského zákoníku z roku 1964, a jaké nikoli.
V posuzované věci obecné soudy svůj závěr, že chování stěžovatele nebylo v hrubém rozporu s dobrými mravy, přiléhavě a přesvědčivě odůvodnily, a ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu tak zde není žádný prostor. Kontakt stěžovatelů s žalovaným byl z objektivních důvodů vždy limitovaný a je logické, že soudy jistou odmlku, která v inkriminovaném období měla nastat, posuzovaly právě i ve světle této skutečnosti. Jiným způsobem, tedy např. urážkami či snad fyzickým násilím, se přitom žalovaný vůči stěžovatelům neprojevoval. Šlo skutečně jen o jisté oslabení kontaktů po - v kontextu dosavadních kontaktů mezi účastníky - relativně krátkou dobu. Lze dodat, že poukazují-li stěžovatelé opakovaně na neposkytnutí pomoci ze strany žalovaného, nejde o to, že by žalovaný neposkytl pomoc, která po něm byla žádána, nýbrž toliko že se s pomocí nenabídl.
Vnímají-li stěžovatelé celou záležitost i z jistého výchovného hlediska, tak obecné soudy ani Ústavní soud po stěžovatelích rozhodně nepožadují, aby "rezignovali na své hodnoty" či aby se je nesnažili předat svým potomkům. Ovšem institut vrácení daru, jak obecné soudy vysvětlily, plní jinou funkci a není nástrojem výchovy či kontroly obdarovaných. Uvedené pochopitelně neznamená, že podmínky pro vrácení daru nemohou být naplněny někdy v budoucnu, a to s přihlédnutím k plynutí času a dalšímu chování žalovaného vůči stěžovatelům.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu