ECLI:CZ:US:2021:1.US.1773.21.2
sp. zn. I. ÚS 1773/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Procházkové, zastoupené Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti výrokům VI až IX rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 60/2021-316 ze dne 1. 4. 2021, ve znění opravného usnesení č. j. 15 Co 60/2021-329 ze dne 7. 6. 2021, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Petra Procházky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. U Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "nalézací soud") bylo pod sp. zn. 14 C 57/2017 vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů, stěžovatelky a vedlejšího účastníka (dále jen "SJM"), a o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozhodl o odvolání obou účastníků ohledně merita věci a napadenými výroky rozhodl o nákladech řízení: výrokem VI rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení (jak v části týkající se vypořádání zaniklého SJM, tak i zrušeného spoluvlastnictví); výrokem VII zavázal stěžovatelku nahradit České republice náklady řízení (znaleckého dokazování) částkou 11 620 Kč a vedlejšího účastníka částkou 3 620 Kč (tj. rovným dílem při zohlednění zálohy uhrazené vedlejším účastníkem); výrokem VIII rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o vypořádání zaniklého SJM; a konečně výrokem IX uložil vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce plnou náhradu nákladů odvolacího řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků v částce 20 776 Kč.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas osobou zastoupenou advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Závěr o její oprávněnosti brojit proti uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu je však možno učinit pouze ve vztahu k výrokům VI až VIII, neboť výrokem IX byla uložena povinnost vedlejšímu účastníku ve prospěch stěžovatelky, a to v nejvyšším možném rozsahu (opak ostatně stěžovatelka ani netvrdí, napadení výroku IX ve svém podání ani nijak konkrétně neodůvodňuje). Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti v části směřující proti výroku IX rozsudku odvolacího soudu je tak §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, podle kterého jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
3. Co se týče výroků VI až VIII rozsudku odvolacího soudu, je ústavní stížnost proti nim s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jsou tedy dány podmínky jejího projednání. V uvedené části je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatelka se zrušení jmenovaných výroků domáhá s tvrzením porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Odvolací soud při rozhodování o nákladech předmětného řízení podle stěžovatelky nerespektoval kogentní úpravu §142 o. s. ř. ani ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481)] a náležitě nezohlednil podstatné okolnosti případu. Opírá-li odvolací soud své rozhodnutí zejména o nálezy sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 a sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kontruje na to stěžovatelka odkazy na zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1441/11 a nález sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020, které mají být pro věc přiléhavější a jejichž aplikace by přinesla stěžovatelce příznivější rozhodnutí o tom, kdo ponese náklady řízení.
5. Podstatu stěžovatelkou nastíněného problému tvoří výklad pravidla úspěchu ve věci, jímž se rozhodování o nákladech civilního sporného řízení řídí, tj. výklad §142 o. s. ř., v řízeních s povahou iudicii duplicis, kterým se Ústavní soud v poslední době - ačkoli jde o rozhodování o nákladech řízení, které jsou jeho vedlejším produktem, nikoli podstatou - zabýval zevrubně, neboť jde často o nemalé částky. V podrobnostech proto lze na všechna zde zmíněná rozhodnutí odkázat.
6. V nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20, který je zatím posledním meritorním rozhodnutím Ústavního soudu a který zohledňuje všechna dřívější, zde uvedená rozhodnutí vztahující se k uvedené problematice, dospěl první senát k závěru, že úspěch účastníka v řízení s povahou iudicii duplicis není možné odvíjet od žalobního návrhu a od toho, jak se mu výsledek řízení přiblížil. Velmi stručně rekapitulováno: Zaprvé nelze nikoho nutit v majetkovém společenství setrvávat proti své vůli, zadruhé jej nelze sankcionovat za prosazování určitého způsobu vypořádání (výsledek je nezávislý na vůli účastníků, řídí se zákonnou posloupností a úvahou soudu) a zatřetí žádný z účastníků co do nominální hodnoty majetku výsledkem řízení zásadně ničeho netratí. Za daných východisek proto nelze než uzavřít, že přiléhavým výkladem §142 o. s. ř. v podobných typech řízení bude primární aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. jako obecného východiska, za případného zvážení výjimečné aplikace odstavce třetího, odůvodní-li to okolnosti případu.
7. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud rezignoval na povinnost zvážit, zda procesní chování vedlejšího účastníka nedosahovalo obstrukčního charakteru a zda nebylo namístě aplikovat uvedenou výjimku, tj. rozhodnout o nákladech řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. S tímto náhledem se však Ústavní soud neztotožňuje.
8. Odvolací soud věnoval rozhodování o nákladech předmětného řízení náležitou pozornost a své úvahy promítl v odůvodnění napadeného rozhodnutí adekvátním způsobem (srov. body 31-44 rozsudku), opíraje se jednak o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jednak o závěry nejnovějšího nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že výchozí teze uvedeného nálezu (a tedy ani jejich aplikace odvolacím soudem) nijak neodporují nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 a jsou s ním naopak v souladu. Konkrétními okolnostmi věci se odvolací soud zabýval a uzavřel, že v posuzované věci nejsou dány důvody pro výjimku z pravidla, že každý nese své náklady, což dostatečně osvětlil v bodech 36 a 37 odůvodnění. Odvolací soud tak patrně nesdílel přesvědčení stěžovatelky, že po celou dobu řízení (i před jeho zahájením) projevovala vůli vyřešit majetkové vypořádání účastníků dohodou, k jejímuž uzavření nedošlo výhradně z důvodů na straně vedlejšího účastníka. Pakliže odvolací soud svůj závěr odůvodnil srozumitelným způsobem a nezkrátil práva účastníků ani jiným způsobem (což se Ústavnímu soudu nejeví), jde o výraz jeho nezávislé rozhodovací činnosti a Ústavnímu soudu do ní nepřísluší zasahovat.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Vzhledem k osudu ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. k tomu §62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu