ECLI:CZ:US:2021:1.US.1786.21.1
sp. zn. I. ÚS 1786/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti I. V., zastoupené Zuzanou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Drašarova 958, 266 01 Beroun, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 239/2020-219 ze dne 9. 3. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 11 Nc 1040/2019-113 ze dne 8. 7. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Třebíči rozhodl o úpravě péče a výživy nezletilého syna stěžovatelky, jakož i o úpravě styku s ním. Nalézací soud svěřil nezletilého do péče otce (výrok I.) a stěžovatelku zavázal přispívat na jeho výživu částkou 500 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 10. 2019 do 8. 7. 2020 ve výši 4 500 Kč je stěžovatelka povinna platit k rukám otce v pravidelných měsíčních splátkách po 200 Kč splatných spolu s běžným výživným, a to pod hrozbou ztráty výhody splátek (výrok II.). Okresní soud dále vymezil styk stěžovatelky s nezletilým (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal (výrok IV.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku I., ve výroku II. v části běžného výživného a ve výroku III. v části úpravy styku v období jarních, velikonočních a hlavních letních školních prázdnin jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud však změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. v části o nedoplatku na výživném tak, že tento nedoplatek za období od 1. 10. 2019 do 28. 2. 2021 ve výši 3 600 Kč je stěžovatelka povinna zaplatit k rukám otce ve lhůtě tří měsíců ode dne právní moci rozsudku. Krajský soud rovněž přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí ve výroku III. ohledně úpravy styku stěžovatelky s nezletilým. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků nepřiznal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy dostatečně nezdůvodnily svěření nezletilého do výlučné péče otce. Zvláště rozsudek soudu prvního stupně pokládá za nepřezkoumatelný. Stěžovatelka dále zpochybnila soudy stanovenou šíři styku s nezletilým, v jejímž důsledku se cítí být jako rovnocenný rodič upozaděna, když se dle svých slov stala pouze víkendovým rodičem, bez většího vlivu na výchovu syna. Z rozhodnutí odvolacího soudu není dle ní zřejmé, jak soudy hodnotily zájem nezletilého, který by měl být primárním hlediskem při rozhodování o jeho poměrech. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu stěžovatelka pojala dojem, že soud, ač dospěl k závěru o existenci podmínek pro střídavou péči, k této nepřikročil jen proto, aby měl věc vyřešenu, aby se jí za rok, kdy by již měl nezletilý zahájit školní docházku, nemusel znovu zabývat. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které soudy vedly ke shora popsanému stanovení péče a výživného. Ústavní soud přitom extrémní exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, nezjistil.
Zdůvodnění svěření nezletilého do péče otce okresním soudem je v jeho rozsudku sice poměrně stručné, nosné důvody pro toto rozhodnutí v něm však nechybějí. Hlavní důvod pro zmíněnou úpravu péče shledal nalézací soud v tom, že stěžovatelka se bez souhlasu otce přestěhovala i s nezletilým mimo okres T. do B., kde má nového partnera a očekává narození dalšího dítěte, přičemž po odchodu ze společné domácnosti na výživu nezletilého pravidelně nepřispívala. Okresní soud v té spojitosti zdůraznil, že nezletilý bude u otce nadále vyrůstat v prostředí, které je mu důvěrně známo, včetně navštěvování dosavadního předškolního zařízení (viz body 25 a 27 rozsudku Okresního soudu v Třebíči). Odtud je patrné, že v zájmu dítěte soud vyhodnotil především stálost výchovného prostředí, které vnímá s přihlédnutím k nízkému věku nezletilého jako velmi potřebné. Na základě provedeného dokazování soud naznal, že stabilní sociální zázemí nabízí právě otec, kdežto vytržení nezletilého z tohoto prostředí by mu neprospělo. Tyto závěry nepokládá Ústavní soud v ústavněprávní rovině za nepřiměřené.
Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil a doplnil, že ač oba rodiče mají materiální i další předpoklady pro péči o nezletilého, zásadní překážku pro jejich střídavou péči představuje velká vzdálenost (cca 211 km) mezi místy bydliště otce a stěžovatelky. Odvolací soud v té souvislosti vyzdvihl zátěž, jíž by byl nezletilý vystaven, a to zejména stran jeho adaptace na režim školního vzdělávání v odlišných podmínkách dvou základních škol. Odvolací soud vskutku podotkl, že s ohledem na úroveň vzájemného (ne)porozumění mezi rodiči je zřejmé, že v případě nyní stanovené střídavé péče by bylo třeba nejpozději do roka situaci řešit novou úpravou péče o nezletilého v soudním řízení. Ústavní soud zde ovšem na rozdíl od stěžovatelky v této úvaze odvolacího soudu nespatřuje snahu, resp. motiv předejít možnému budoucímu nápadu, tedy ulehčit si práci bez ohledu na nejlepší zájem nezletilého. Nelze totiž přehlédnout, že případné stanovení střídavé péče obou rodičů by s sebou i v předškolním stádiu přineslo nemalé obtíže, spojené s docházkou do předškolních zařízení. Byť by tyto nesnáze pravděpodobně nedosáhly takové intenzity, jako by tomu bylo v případě školní docházky, je očividné, že oba soudy chtěly předejít jejich zápornému vlivu na prospívání nezletilého v takto útlém věku. Potud nelze napadeným rozhodnutím vytknout ústavně zapovězenou libovůli či jiné vybočení z kautel spravedlivého procesu.
Co se týče výhrad stěžovatelky směřujících proti nastavenému režimu styku s nezletilým, dlužno poznamenat, že se jedná teprve o prvotní úpravu styku. V tomto ohledu jsou výtky stěžovatelky ještě předčasné, jelikož namístě je nejprve zjistit, zda a jak se úprava styku nastavená soudy v praxi osvědčí z hlediska jejích dopadů na celkový vývoj nezletilého. Rozporované vymezení styku stěžovatelky s nezletilým tak má z podstaty věci dočasný, a nikoli do budoucna již neměnný charakter. Nadto odvolacím soudem zvolené intervaly styku a jejich časové rozpětí se Ústavnímu soudu, zvláště v kontextu velké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů ve spojení s věkem dítěte, nejeví nijak nepřiměřené, tedy poškozující stěžovatelku na jejích rodičovských právech výrazným způsobem.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu