ECLI:CZ:US:2021:1.US.1800.21.1
sp. zn. I. ÚS 1800/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Vladimíra a Lenky Čejkových, zastoupených JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 67/2021-69 ze dne 16. 4. 2021 a výroku II rozsudku pro zmeškání Okresního soudu v Hodoníně č. j. 22 C 143/2020-58 ze dne 11. 2. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Ondreje Maťka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před Okresním soudem v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") bylo k žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi vedeno řízení o zaplacení 47 775 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Nalézací soud žalovaný nárok stěžovatelům přiznal výrokem I rozsudku pro zmeškání a napadeným výrokem II uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení 25 528 Kč. K odvolání stěžovatelů proti uvedenému výroku II rozsudku pro zmeškání podali stěžovatelé odvolání, na základě kterého jej Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a volají po sjednocení judikatury v otázce vyňaté zákonodárcem z působnosti Nejvyššího soudu [viz §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
3. Obecné soudy přiznaly stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku vypočítanou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ačkoli bylo namístě postupovat podle tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), zrušené Ústavním soudem [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.)].
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelé vyvozují za účelem přiznání vyšší částky na nákladech řízení v judikatuře obecných soudů konflikt, který neexistuje. Nepřikládají váhu časovým a jiným skutkovým souvislostem odkazovaných rozhodnutí a domnívají se, že byla-li přísudková vyhláška Ústavním soudem zrušena především pro její zneužívání v tzv. formulářových žalobách (a jejich žaloba formulářová nebyla), měla by být na jejich případ analogicky aplikována.
6. Soudní praxe se s neexistující, ač zákonem předvídanou úpravou paušální výše náhrady nákladů řízení (viz §151 odst. 2 věta první před středníkem o. s. ř.) vyrovnala po zrušení přísudkové vyhlášky podpůrnou aplikací advokátního tarifu, doplněnou v odůvodněných případech volnou úvahou soudu v intencích §136 o. s. ř. [srov. blíže nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681), navazující na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 ze dne 15. 5. 2013 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či nálezy sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 96/89 SbNU 447) a sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019 (N 65/93 SbNU 301)].
7. Věc stěžovatelů se ovšem nejeví být mimořádná a zasluhující zvláštní pozornost, stěžovatelé sami nic podobného ani netvrdí. Přísudková vyhláška byla zrušena mimo jiné proto, že se příčila zákonnému požadavku, aby byly přiznány toliko náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a nereflektovala vztah výše nákladů s předmětem sporu a náročností jeho zastoupení. Byť stěžovateli žalovaná částka 47 775 Kč není jednoznačně bagatelní, nešlo podle přiložených rozhodnutí o složitý spor (pasivní žalovaný, rozsudek pro zmeškání vydaný při prvním jednání, odvolací řízení iniciované stěžovateli). Za takových okolností se náhrada nákladů řízení ve výši 25 528 Kč nejeví jako nespravedlivá; stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že by účelně vynaložili výrazně více, než jim bylo přiznáno podle advokátního tarifu.
8. Argumentace stěžovatelů, opakující se v ústavní stížnosti, byla kromě toho pečlivě vypořádána již obecnými soudy; zejména odůvodnění odvolacího soudu je zcela adekvátní, jeho interpretace závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15, na který odkazuje, je přiléhavá a nese se v duchu vzájemně se respektující judikatury Ústavního soudu s dřívější praxí Nejvyššího soudu. Věc rozhodovaná Nejvyšším soudem pod sp. zn. 21 Cdo 661/2018 na případ stěžovatelů nedopadá (jak osvětlily již obecné soudy), neboť v ní šlo o řízení zahájené v roce 2010, tj. před zrušením přísudkové vyhlášky, nikoli v roce 2020, tj. 7 let poté, jako u stěžovatelů. Samotná skutečnost, že v minulosti taková vyhláška v právním řádu existovala, jejich legitimní očekávání nezakládá (v podrobnostech viz výše odkazovaná rozhodnutí). Jeden případ, v němž Nejvyšší soud zvolil jako řešení paušální náhradu nákladů řízení stanovenou při absenci normativní úpravy volnou úvahou soudu, aniž by současně osvětlil, jaké nadstandardní důvody jej k tomu vedly (viz usnesení sp. zn. 21 Cdo 3792/2017 ze dne 20. 11. 2017, zrušené nadto v dotčeném výroku III nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020), rozkolísanost judikatury a nutnost zásahu Ústavního soudu ve věci stěžovatelů nedokazuje. Obecné soudy postupovaly přiměřeně okolnostem věci, svůj postup řádně odůvodnily a nezpronevěřily se ani jiným požadavkům plynoucím z ústavního pořádku; základní práva stěžovatelů v projednávané věci dotčena nebyla.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu