ECLI:CZ:US:2021:1.US.181.21.1
sp. zn. I. ÚS 181/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALIVIO, s.r.o., sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, směřující proti výroku VI rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2019, č. j. 25 C 54/2018- 344 a části výroku IV, výrokům VI, VII a VIII rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. října 2019, č. j. 7 Co 661/2019-497; za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a doložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka v roce 2014 získala v dražbě vedené soudním exekutorem (dále jen jako "exekutor") nemovitosti, kupní cena (dražební jistota a nejvyšší podání) činila cca 3,9 milionu Kč. Ze získané částky si exekutor vyplatil odměnu (zhruba 600 tisíc Kč), 3,3 milionu Kč zaslal oprávněné. V soudním řízení iniciovaném povinným Nejvyšší soud dovodil, že příklep na předmětné nemovitosti se z důvodu vady při organizaci dražby neuděluje a v dalším návazném soudním řízení bylo rozhodnuto, že nemovitosti náleží nadále povinnému. Ústavní stížnost stěžovatelky (stejné jako v nynějším řízení) proti tomuto závěru byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 1500/18.
3. Po zjištění, že se nestala vlastníkem nemovitosti a zároveň jí nebyla vrácena jí zaplacená kupní cena, podala stěžovatelka žalobu v rámci nyní přezkoumávaného řízení, kterým se domáhala po povinném a státu uhrazení celé kupní ceny, po exekutorovi a oprávněné pak toliko podílu jimi získaném ze zaplacené kupní ceny. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl (v části) napadeném rozsudku, že exekutor a stát mají stěžovatelce zaplatit společně a nerozdílně 600 tisíc Kč a stát dále 3,3 milionu Kč, zároveň měly oba subjekty nahradit stěžovatelce náklady řízení. Vůči povinnému a oprávněné nalézací soud žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit náklady řízení oprávněné (o části nároku vůči povinnému soud v rozsudku nerozhodl, a proto neřešil ani na povinného navázané náklady řízení). Proti rozsudku bylo podáno odvolání. V průběhu jeho projednávání exekutor vrátil částku, kterou obdržel jako odměnu za dražbu (tj. 600 tisíc Kč) a tu následně získala stěžovatelka, která v reakci na krok exekutora vzala zpět část žaloby proti povinnému, exekutorovi a státu ve výši předmětné částky. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem v tomto rozsahu zastavil řízení vůči uvedeným subjektům. Dále státu stanovil povinnost stěžovatelce zaplatit příslušenství z částky 600 tisíc Kč a částku 3,3 milionu Kč, zamítl žalobu ohledně povinnosti exekutora hradit příslušenství z částky 600 tisíc Kč a potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve vztahu ke zbývajícím nárokům stěžovatelky vůči povinnému a oprávněné. Rozhodnutí bylo ve stručnosti vedeno logikou, že exekutor postupoval úředně nesprávně, neboť okamžitě po zrušení příklepu nevrátil stěžovatelce jí zaplacenou kupní cenu. Tím stěžovatelka získala nárok na náhradu škody, za kterou po 1. 1. 2013 odpovídá výhradně stát a nikoliv exekutor (srov. §32 odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2013 za podmínek vymezených zákonem č. 82/1998 Sb.). S ohledem na svůj závěr odvolací soud rozhodl o nákladech řízení vůči jednotlivých účastníkům (optikou stěžovatelky) takto:
1) povinný - náklady neřešil vzhledem k neuzavřené části sporu, 2) exekutor - zavinil zastavení řízení ve vztahu k vůči němu nárokované částce a má proto povinnost uhradit stěžovatelce náklady v plném rozsahu. Zároveň ale ne všechny úkony nárokované stěžovatelkou považoval za účelné, neboť nárok uplatňovaný proti exekutorovi věcně neuznal a úkony nepřispěly k úspěchu stěžovatelky ve věci (výsledné náklady vyčíslil na 54 tisíc Kč), 3) oprávněná - byla v řízení plně úspěšná a stěžovatelka je povinna uhradit ji celé náklady řízení (vyčíslené na 235 tisíc Kč), 4) stát - stěžovatelka uspěla v částce 3,3 milionu Kč, zastavení řízení ve vztahu k částce ve výši 600 tisíc Kč, ale nelze státu přičítat a stěžovatelka tam má nárok pouze na 70 % účelně vynaložených nákladů (vyčíslených na 256 tisíc Kč).
4. Stěžovatelka brojila proti citovaným nákladovým výrokům odvolacího soudu v roce 2020 (předchozí) ústavní stížností, neboť dle ní proti části výroků dovolání nebylo přípustné, v části šlo o její procesní opatrnost. Zároveň totiž podala proti (nenákladovým částem) rozsudku odvolacího soudu dovolání, to podal (pouze proti povinnosti hradit úroky z prodlení) též stát. Stěžovatelka po zjištění obsahu dovolání státu nezaplatila u svého dovolání soudní poplatek a dovolací řízení bylo zastaveno. Zmíněnou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 109/20 odmítl pro předčasnost, protože dovolací řízení zahájené státem stále probíhalo, i když se bezprostředně netýkalo nákladových výroků. Nicméně stát poté se stěžovatelkou uzavřel dohodu o narovnání a vzal své dovolání zpět, v důsledku čehož Nejvyšší soud i toto dovolací řízení zastavil.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, její námitky směřují proti výrokům o nákladech řízení. Pro úplnost přiznává, že obsahově se ústavní stížnost shoduje s tou podanou ve věci pod sp. zn. III. ÚS 109/20. Proto nejprve detailně rozebírá, z jakých důvodů již vůči různým výrokům odvolacího soudu považuje aktuální ústavní stížnost za včasnou a přípustnou. Z věcného hlediska stěžovatelka v obecné rovině uvádí, že nákladové výroky obecných soudů jsou svévolné a zjevně odporují uznávanému principu spravedlnosti. Nejzásadnější újmu pociťuje ve vztahu k výroku týkajícího se náhrady nákladů vůči státu, když odvolací soud vinu za zastavení řízení přiřkl stěžovatelce, a proto jí požadovanou plnou náhradu nákladů řízení poměrově snížil. Obecné soudy neposoudily celou situaci komplexně. Je očividné, že podle rozhodnutí v původních řízeních (ohledně platnosti příklepu a vlastnictví nemovitostí) měl exekutor okamžitě po soudním zneplatnění příklepu vrátit stěžovatelce zaplacenou kupní cenu. Stěžovatelka považuje za absurdní, aby když po mnoha letech náhle exekutor vrátí alespoň svou (neoprávněnou) odměnu a stěžovatelka na základě toho vezme část žaloby zpět, tak je za to ještě sankcionována. Žaloba proti státu byla dle rozhodnutí odvolacího soudu po celou dobu vedena důvodně a je zjevně nespravedlivé, aby se na nákladech státu stěžovatelka jakkoliv podílela. Povinnost uhradit náklady řízení ve vztahu k oprávněné stěžovatelka také vnímá jako nespravedlivou, soudy měly aplikovat §150 o. s. ř. Stěžovatelka neporušila svým předchozím jednáním žádnou zákonnou či smluvní povinnost. Žalobou se snažila jen domoci svých oprávněných nároků, a kdyby oprávněná konala tak, jak měla, tj. vrátila po zrušení příklepu jí obdržené prostředky z dražby exekutorovi, vůbec by k předmětnému sporu nemuselo dojít. Konečně ve vztahu k exekutorovi byla porušena základní práva stěžovatelky proto, že obdržela náhradu nákladů řízení pouze v omezeném rozsahu, konkrétně za 4 úkony právní služby místo 14. Porušení základních práv stěžovatelka opírá zejména o judikaturu Nejvyššího soudu.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Komplikovanější se jeví otázka včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti ve světle předestřené procesní strategie stěžovatelky (podání a poté zpětvzetí dovolání). Ústavní soud se nicméně rozhodl nepostupovat formalisticky a složitě rozlišovat jednotlivé nákladové výroky ve vztahu k rozsahu dovolání stěžovatelky a státu. Vyšel tedy stěžovatelce vstříc a ústavní stížnost vzal za přípustnou a včasnou v její úplnosti a přistoupil k ústavněprávnímu přezkumu všech stěžovatelkou napadených výroků obecných soudů.
8. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Stěžovatelka se domáhá zrušení výroků obecných soudů vymezujících úhradu nákladů řízení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi problematikou nákladů řízení zabýval opakovaně, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Patří do výlučné pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Zároveň, ačkoliv rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva účastníků. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rovněž rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které tradičně náleží zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí (za všechny srov. shrnutí v nálezu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Přestože se právě svévole obecných soudů při posuzování náhrady nákladů řízení stěžovatelka dovolává, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud takovou vadu v postupu obecných soudů neshledal. Ústavní soud vnímá obtížnou situaci stěžovatelky, která nikoliv vlastní vinou nezískala vlastnictví původně vydražených nemovitostí a nebyly jí vráceny ani prostředky, které za nemovitosti v dražbě zaplatila. Za nepřijatelné lze pokládat jednání exekutora, který vydraženou částku okamžitě po pravomocném zrušení příklepu nevrátil, žaloba stěžovatelky byla tedy nečinností exekutora v podstatě vynucena. Na druhou stranu stěžovatelka zvolila procesní strategii, kdy v rámci žaloby nárokovala od čtyř různých subjektů částku fakticky dosahující celkově trojnásobku původně zaplacené sumy. Ústavní soud nemá ambici posuzovat, z jakých důvodů tak stěžovatelka činila (uvádí jak procesní opatrnost spojenou s neustálenou judikaturou, tak dovozovala odpovědnost každého ze subjektů), každopádně ale nemohla realisticky očekávat, že by plně uspěla proti všem žalovaným. V takovém případě není ani udržitelná jí hájená teze, že náklady řízení by jí v zásadě měly být přiznány od všech žalovaných bez ohledu na míru jejího úspěchu vůči nim.
11. Nejjasněji se situace jeví ve vztahu k oprávněné. Jelikož s ní stěžovatelka neměla vůbec žádný vztah (kupní cenu uhradila exekutorovi), závěr obecných soudů o nedůvodnosti žaloby proti oprávněné není překvapivý. Skutečnost, proč oprávněná jí získanou část kupní ceny z dražby nevrátila exekutorovi, soudy v aktuálním řízení nezkoumaly, a tak argument stěžovatelky ve stylu "kdyby oprávněná prostředky vrátila, nikdy by nedošlo k pozdějšímu sporu", nabývá čistě hypotetického rázu. Za takových podmínek nelze považovat za protiústavní postup obecných soudů odmítající aplikaci (mimochodem mimořádného) ustanovení §150 o. s. ř. a s ním spojenou moderaci přiznaných nákladů řízení. Oprávněná se jednoduše bránila vůči ní neoprávněné žalobě stěžovatelky a bylo by naopak nespravedlivé, pokud by za to byla sankcionována formou neuhrazení jí na obranu vynaložených účelných nákladů.
12. Poměrové snížení nákladů stěžovatelky ze strany státu se může zdát na první pohled zvláštní, jestliže odvolací soud zároveň shledal stát jediným subjektem odpovědným za náhradu škody a ve prospěch státu "přičetl" vrácení odměny exekutorem. Stěžovatelka se odvolává na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4097/2013, dle kterého není z pohledu úspěchu v řízení rozhodné, jestli v případě oprávněného nároku za žalovanou stranu plnil někdo jiný a tím zavinil zpětvzetí návrhu. Přehlíží ale přitom, že v citované věci plnil subjekt (pojišťovna), která vůbec nebyla stranou řízení. Tak tomu nicméně v přezkoumávaném sporu nebylo. Vracíme se zpět k obecným východiskům zmíněným shora - jestliže u té samé části nároku stěžovatelka uspěla u exekutora (zde 600 tisíc Kč, které exekutor zaplatil sám), je logické, že náklady řízení vázané k tomuto nároku hradí exekutor, neboť on zavinil návazné zastavení (části) řízení. Stěžovatelka naopak nemohla předpokládat, že související náklady řízení obdrží ještě podruhé od státu.
13. Nejopodstatněnějšími se tak v konečném důsledku jeví námitky stěžovatelky směřující proti přiznání nákladů vůči exekutorovi, plně odpovědnému za zastavení řízení v jím zaplacené částce 600 tisíc Kč. Exekutorem hrazené náklady by pak totiž měly stěžovatelce "dorovnávat" i snížení náhrady nákladů státem (viz předchozí bod odůvodnění) tak, aby celkem byly pokryty náklady řízení spojené s celou oprávněně nárokovanou částkou. Stěžovatelka považuje snížení počtu započtených právních úkonů odvolacím soudem z důvodu věcného neuznání základu nároku (tj. že ani exekutor nebyl v řízení pasivně legitimován) za neoprávněné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1691/2017 argumentuje, že jediným měřítkem úspěchu ve věci je domožení se uplatněného nároku (ve věci úplné), není významné, zda k plnění měla protistrana právní povinnost. V tomto je třeba dát stěžovatelce za pravdu. Odvolací soud ale tuto tezi nepopřel, naopak výslovně uvedl, že exekutor má hradit náklady v plném rozsahu. Odvolací soud však neuznal všechny úkony z důvodu jejich neúčelnosti. Kritérium účelnosti přitom vyzdvihuje i citované usnesení sp. zn. 26 Cdo 1691/2017 - právní důvod uspokojení nároku hlediskem posouzení výše nákladů sice není, ale stále mohou být uhrazeny jen účelně vynaložené náklady ("žalobce má právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva"). Nabízí se otázka, zda účelnost nákladů stěžovatelky byla provedena odvolacím soudem správně, pokud byly uznány ze 14 požadovaných úkonů jen příprava a převzetí zastoupení, žaloba, účast na jednom jednání nalézacího soudu a jednom jednání odvolacího soudu. Jak již ale bylo vysvětleno, právě u nákladových záležitostí tohoto typu by posuzování mělo být vyhrazeno obecným soudům; v neposlední řadě stěžovatelka námitky směřující proti podanému zhodnocení účelnosti úkonů ani nevznáší (měla úkony za oprávněné en bloc).
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu