ECLI:CZ:US:2021:1.US.1813.21.1
sp. zn. I. ÚS 1813/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Davida Píchy, zastoupeného Mgr. Michaelou Wažikovou, advokátkou, sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2021 č. j. 20 Cdo 1022/2021-365 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2020 č. j. 26 Co 378/2019-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel eviduje za vedlejším účastníkem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek vyplývajících z titulu dohody o splacení dluhu s jeho uznáním a se svolením k přímé vykonatelnosti sepsané ve formě notářského zápisu Mgr. Martinem Kopalem.
Vedlejší účastník své závazky nesplnil, pročež Okresní soud v Břeclavi svým usnesením ze dne 25. 6. 2018, č. j. 15 EXE 26/2018-50 pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu v Rokycanech Mgr. Petra Micku provedením exekuce. Dne 10. 8. 2018 podal vedlejší účastník k Okresnímu soudu v Břeclavi návrh na zastavení exekuce, který byl však usnesením jmenovaného soudu ze dne 1. 7. 2019, č. j. 15 EXE 26/2018-243 zamítnut. K odvolání vedlejšího účastníka bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2020 č. j. 26 Co 378/2019-308 rozhodnuto mimo jiné tak, že se exekuce zastavuje. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že dotčený notářský zápis označuje za skutečnost, na níž se má pohledávka zakládat, "smlouvu o postoupení pohledávek uvedenou v čl. I. notářského zápisu", tedy patrně smlouvu z 16. 4. 2018, kterou Zdeněk Šilinek postupuje pohledávky na Filipa Kindla, přičemž jde o pohledávky, které byly předtím na Zdeňka Šilinka postoupeny Bronislavem Průdkem a Jaroslavem Švástou a na tyto ještě předtím společností RÉVA RAKVICE s.r.o., jakožto prvním věřitelem. Podle názoru odvolacího soudu z takto vymezené skutečnosti, ve smyslu obligatorní náležitosti notářského zápisu o dohodě se svolením k vykonatelnosti není zřejmé, na základě jakého, konkrétně vymezeného právního důvodu, má vedlejší účastník plnit osobě označené v notářském zápise jako věřitel. Krajský soud dovodil, že právní důvod takto postupovaného souboru pohledávek není v notářském zápise nijak specifikován a nelze tak určit, na základě jaké právní skutečnosti má vedlejší účastník plnit pohledávku uznanou v notářském zápise. Notářský zápis tak trpí nedostatkem zákonných náležitostí a nelze jej podle krajského soudu považovat za exekuční titul.
Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť podle jeho mínění by pro posouzení vykonatelnosti notářského zápisu měla být rozhodná především vůle stran, resp. souhlas dlužníka s přímou vykonatelností pohledávek. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za formalistický, přičemž vyzdvihuje své legitimní očekávání, že prostřednictvím nařízeného výkonu rozhodnutí dojde k rozmnožení jeho majetku. Podle stěžovatele lze z obsahu notářského zápisu dovodit jednoznačnost závazku vedlejšího účastníka jako dlužníka zaplatit pohledávky uvedené v čl. I notářského zápisu a jeho příloze č. 2 a č. 3 a případné pochybení notáře mu nelze klást k tíži.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.
Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, přičemž odkázaly i na související judikaturu týkající se obsahových náležitostí notářského zápisu. Stěžovatel ve své podstatě staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží. V podrobnostech lze zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí, jak krajského soudu, tak i Nejvyššího soudu. Samotný nesouhlas stěžovatele s jejich právním názorem protiústavnost napadených rozhodnutí nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu