ECLI:CZ:US:2021:1.US.1827.21.1
sp. zn. I. ÚS 1827/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Davidové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j 9 Ads 81/2021-23 ze dne 24. 6. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 16 Ad 21/2020-28 ze dne 29. 3. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vedlejší účastnice přiznala manželovi stěžovatelky v roce 2001 starobní důchod. Protože manžel stěžovatelky zemřel v roce 2016, vedlejší účastnice přiznala stěžovatelce vdovský důchod. Stěžovatelka podala dne 5. 4. 2019 žádost o přepočet starobního důchodu po manželovi, protože podle ní v původním rozhodnutí o důchodu nebyla zohledněna doba, po kterou její manžel vykonával vojenskou službu v letech 1953 až 1955. Ke své žádosti o přepočet starobního důchodu stěžovatelka přiložila osobní list důchodového zabezpečení ze dne 6. 6. 1990, na kterém byla uvedena doba vojenské služby společně s poznámkou "neuvedeno"; dále přiložila potvrzení Ministerstva obrany. Vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. 1-2R-8.1.2020-4210/X ze dne 8. 1. 2020 přiznala stěžovatelce doplatek na starobní důchod za období 2014-2016; doplatek za období 1998 až 2014 však nepřiznala z důvodu, že podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), náleží doplatek důchodu pouze za pět let zpětně od uplatnění nároku na zvýšení důchodu vyplaceného v nesprávné výši. Rozhodnutím č. j. RN-X-315-LP ze dne 16. 3. 2020 vedlejší účastnice změnila své prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatelce náleží doplatek starobního důchodu ode dne 5. 4. 2014, namísto ode dne 9. 4. 2014.
3. Proti posledně citovanému rozhodnutí vedlejší účastnice brojila správní žalobou s tím, že by jí měl být přiznán doplatek i za období 1998 až 2014. Stěžovatelka odkazovala na třetí větu §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, podle které platí, že důchod nebo jeho zvýšení se doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení. Nesprávný postup stěžovatelka spatřovala v tom, že vedlejší účastnice nedostála své povinnosti zjistit úplný stav věci ohledně vojenské služby manžela stěžovatelky. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Byť podle krajského soudu prvotní povinnost zjistit skutkový stav tížila vedlejší účastnici, měla stěžovatelka (potažmo její manžel) povinnost uvést odpovídající tvrzení a označit důkazy na jejich podporu. Manžel stěžovatelky v žádosti o starobní důchod neuvedl dobu vojenské služby a nepřiložil potvrzení vydané příslušným vojenským orgánem, popřípadě vojenskou knížku; z žádosti podle krajského soudu nevyplynulo, že by zohlednění doby vojenské služby požadoval. V osobním listu důchodového zabezpečení, jenž byl přílohou rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, nebyla vojenská služba započtena, proti čemuž manžel stěžovatelky nebrojil. Vojenskou službu poprvé uplatnila stěžovatelka až v žádosti ze dne 5. 4. 2019 na základě odpovídajícího potvrzení; do této doby v řízení o starobním důchodu manželé netvrdili rozhodné skutečnosti a neoznačili k nim jediný důkaz. Neurčitá poznámka o vojenské službě v informativním osobním listu důchodového zabezpečení není podle krajského soudu nezbytnou informací o vojenské službě. Původ této informace totiž není zřejmý a jediné, co z ní plyne, je, že správní orgány měly v roce 1990 nedostatečné informace. Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu jako nedůvodnou zamítl a věcně se s posouzením krajského soudu ztotožnil.
4. Argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že správní orgán byl povinen při původním rozhodování o důchodu jejího manžela spolehlivě zjistit stav věci. Objevila-li se na osobním listu důchodového zabezpečení ze dne 6. 6. 1990 "neurčitá poznámka", jak tvrdí správní soudy, bylo povinností vedlejší účastnice zajistit, jak přesně to s vojenskou službou jejího manžela bylo. Dříve než vedlejší účastnice rozhodla, měla neurčitost odstranit, např. vlastním šetřením nebo výzvou manželovi stěžovatelky, aby výkon vojenské služby doložil. Stěžovatelka ani její manžel se ve výpočtu výše důchodu nevyznali a důvěřovali vedlejší účastnici, že spočítala důchod správně. Podle stěžovatelky je v rozporu s ústavně garantovanými právy občana, nezjistí-li správní orgán skutečný stav věci, v neprospěch stěžovatelky ignoruje údaj o vojenské službě jako "neurčitou poznámku", a poté je veškerá vina za špatný výpočet svalována na stěžovatelku a jejího zemřelého manžela.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí v řízeních u správních soudů [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí soudní řád správní k ochraně jejího práva poskytuje; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Již ze samotného shrnutí argumentace stěžovatelky je patrné, že pouze rozporuje závěry správních soudů ohledně tvrzené povinnosti vedlejší účastnice zjistit dobu vojenské služby manžela stěžovatelky z vlastní inciativy. Byť stěžovatelka formálně odkazuje na články Listiny a Úmluvy, její nesouhlas s meritorním výsledkem věci nelze považovat za kvalifikované ústavněprávní námitky. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; naopak Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. 9. 2020). K takovému porušení ústavněprávních principů však v případě stěžovatelky nedošlo.
7. Správní soudy se v napadených rozhodnutích námitkami stěžovatelky pečlivě a ústavně konformním způsobem vypořádaly; srozumitelně přitom vysvětlily, proč podle nich v dané věci nebyl důchod vyplácen v nižší částce v důsledku nesprávného postupu vedlejší účastnice ve smyslu věty třetí §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Stran "neurčité poznámky" v osobním listu důchodového zabezpečení, na kterou stěžovatelka poukazuje, NSS v bodě 15 vysloveně uvedl, že "[v]ýkon vojenské služby je v osobním listě důchodového zabezpečení uveden v části "počet dnů" v závorce a je vymezen pouze pomocí roků", proto z něj nelze zjistit "přesný začátek a konec výkonu vojenské služby ani celkový počet dnů jejího trvání." Dospěl-li pak Nejvyšší správní soud k závěru, že takových osobní list by mohl sloužit jako doklad prokazující dobu výkonu vojenské služby v případě, kdy by na něm byl výkon vojenské služby přesně ohraničen jednotlivými dny a kdy by vyplýval z dalších doložených podkladů, jako je například vojenská knížka nebo záznam o službě, nelze na tomto posouzení shledat nic excesivního, co by dosahovalo ústavněprávního rozměru. Stěžovatelka v tomto ohledu ostatně ani nic konkrétního netvrdí.
8. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími správních soudů byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu