ECLI:CZ:US:2021:1.US.1829.21.1
sp. zn. I. ÚS 1829/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Lukášem Kockem, advokátem se sídlem Praha 8, Na Střelnici 522/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021 č. j. 67 To 173/2021-128 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 4. 2021 sp. zn. 6 PP 12/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a bylo rozhodnuto o nepřijetí záruky spolku Prak-Prevence, poradenství, z. s., za dovršení jeho nápravy. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4.
Stěžovatel rovněž Ústavní soud podle §71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá, aby věc projednal mimo pořadí. Jelikož se ustanovení §71d zákona o Ústavním soudu vztahuje výhradně k řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavním pořádkem, posoudil Ústavní soud tento návrh stěžovatele tak, že se stěžovatel podle §39 zákona o Ústavním soudu domáhá přednostního projednání své ústavní stížnosti.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy ve svým usneseních vyjádřily, že nejsou přesvědčeny o jeho polepšení, a to i přesto, že ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2020 (kterým byla zamítnuta jeho předchozí žádost o podmíněné propuštění) Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") považoval podmínku polepšení za splněnou. Má za to, že nesplnění podmínky spočívající v prognóze vedení řádného života na svobodě nelze dovozovat z minulého chování odsouzeného, jak to učinily trestní soudy v jeho případě. Uvádí dále skutečnosti, pro které se domnívá, že splňuje všechny předpoklady pro podmíněné propuštění, jako je počet a důvod kázeňských odměn, obsah zprávy o jeho převýchově, rodinná situace, zajištění zaměstnání aj. Vyjadřuje přesvědčení, že svým chováním a plněním svých povinností ve věznici prokázal, že již dalšího výkonu trestu odnětí svobody není třeba. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16, neboť se domnívá, že jeho případ je podobný. Tvrdí, že trestní soudy porušily zákaz dvojího přičítání, neboť při rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Stěžovateli lze přisvědčit, že pokud obvodní soud na č. l. 2-3 svého usnesení zpochybňoval splnění druhé zákonné podmínky podmíněného propuštění, tj. prokázání polepšení, jsou tyto úvahy (jakkoli jsou založeny na relevantních důvodech) zpochybňovány tím, že tentýž soud ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 37 PP 64/2019 (jímž rozhodoval o předchozí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění) danou podmínku prohlásil za splněnou. Tato skutečnost však nemá na posuzovanou věc žádný zásadní vliv, neboť jak v napadeném usnesení, tak v citovaném usnesení ze dne 9. 1. 2020 obvodní soud jednoznačně dospěl k závěru o nesplnění třetí podmínky podmíněného propuštění v podobě předpokladu vedení řádného života. Právě nesplnění této podmínky samo o sobě legitimizuje zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že trestní soudy nepřehlédly žádnou z okolností, které stěžovatel uvádí na podporu svého tvrzení, že již dalšího výkonu trestu odnětí svobody není v jeho případě třeba. Trestní soudy ovšem tyto skutečnosti hodnotily odlišně, resp. nepřiznaly jim takový význam, jaký by si stěžovatel přál. Skutečně přitom přihlížely k chování stěžovatele v minulosti, avšak činily tak způsobem, který Ústavní soud nemůže hodnotit jako zákaz dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny.
Trestní soudy totiž k trestní minulosti stěžovatele nepřistupovaly formalisticky, nýbrž zohlednily specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti a vlivu, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty. Připomněly, že stěžovatel byl již jednou podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž prakticky ihned po svém propuštění začal znovu páchat majetkovou trestnou činnost a šlo o sofistikovanou a rozsáhlou trestnou činnost v oblasti krácení daní. Poté se dopustil ještě další závažné trestné činnosti, a to úplatkářství. Trestní soudy nepřehlédly, že i v roce 2009, kdy byl stěžovatel poprvé propuštěn, činil stejná prohlášení jako nyní, resp. i v jiných ohledech byla situace podobná, a přesto si podmíněného propuštění nevážil a k závažné trestné činnosti se vrátil (srov. č. l. 2-3 usnesení obvodního soudu). Případ stěžovatele tedy vykazuje některé podstatné odlišnosti od situace řešené nálezem sp. zn. I. ÚS 2201/16, na nějž odkazuje. Trestní soudy hodnotily trestní minulost stěžovatele komplexně, s přihlédnutím k jejímu charakteru a vývoji, čímž dostály požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10).
Obvodní soud na č. l. 3 svého usnesení rovněž logicky vysvětlil, proč na závěru o nesplnění předpokladu vedení řádného života nemůže nic změnit ani záruka spolku Prak-Prevence, poradenství, z. s. Ústavní soud ani v tomto směru neshledává důvod k tomu, aby rozporoval úvahy obvodního soudu vedoucí k tomu, že nabízená záruka byla vyhodnocena jako nedostatečná.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy nerespektovaly princip kontradiktornosti trestního řízení a rovnosti zbraní, nijak tuto námitku nekonkretizuje. Ústavní soud v postupu trestních soudů neidentifikoval porušení uvedeného principu, a i tuto námitku proto vyhodnotil jako neopodstatněnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu