ECLI:CZ:US:2021:1.US.1840.21.1
sp. zn. I. ÚS 1840/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 192/2020-177 ze dne 30. 3. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě č. j. 14 C 57/2017-149 ze dne 3. 8. 2020 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně") bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce částku ve výši 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v souvislosti s trestním stíháním jejího nevlastního otce (výrok I). Současně soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání vedlejšího účastníka řízení pak Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 17 Co 192/2020-177 ze dne 30. 3. 2021 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje skutkové okolnosti při domovní prohlídce provedené v souvislosti s trestním stíháním jejího nevlastního otce i dosavadní průběh soudního řízení a svoji argumentaci proti rubrikovanému rozhodnutí krajského soudu rozděluje do tří okruhů.
Zaprvé namítá to, že krajský soud nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatelka není v daném řízení aktivně legitimována k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jejího nevlastního otce. Zadruhé brojí proti závěrům o promlčení jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy a o povaze vzneseného nároku. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud zjevně nesprávně a uměle vyčlenil domovní prohlídku z procesu trestního stíhání, ačkoliv je jeho součástí. Zatřetí pak namítá, že krajský soud nesprávně posoudil to, že stěžovatelka svou žalobou uplatnila dva nároky na náhradu nemajetkové újmy se samostatným skutkovým základem - jeden ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání nevlastního otce), a druhý, který jí vznikl v souvislosti s nesprávným úředním postupem (domovní prohlídkou). Sama zdůrazňuje, že uplatnila pouze jeden nárok, a to jen ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud postupoval nesprávně, formalisticky a v rozporu s logikou věci i příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu i judikaturou Ústavního soudu, čímž došlo k porušení jejích shora označených základních práv.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podrobnosti a podmínky pro uplatnění tohoto základního práva zákon o odpovědnosti státu. Ústavní soud však připomíná, že aplikací tohoto zákona nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva na náhradu újmy způsobené veřejnou mocí dle čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215); či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205), bod 13; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Podle zákona o odpovědnosti státu je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak (nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, bod 15; nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, bod 15).
Podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále také "zákona o odpovědnosti státu") platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Tento nárok vznesla i stěžovatelka v nyní posuzované věci; přitom podstatnou otázkou se nyní jeví, zda svůj nárok odvozuje od nezákonného rozhodnutí či od nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka tvrdí, že uplatnila nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a obsáhle přitom vylíčila, jakou újmu v souvislosti s trestním stíháním nevlastního otce pociťovala. Zejména pak vyzdvihla újmu způsobenou jí domovní prohlídkou. Nejprve se tedy Ústavní soud zabýval řešením tohoto vzneseného nároku.
Jak judikatura obecných soudů, tak judikatura Ústavního soudu již v minulosti dovodila, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Jelikož zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se analogicky z úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle §8 zákona č. 82/1998 Sb., za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání, a jde proto o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012 či sp. zn. 30 Cdo 2371/2009 ze dne 21. 4. 2011, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019).
Okruh aktivně legitimovaných k uplatnění tohoto nároku je vymezen v §7 zákona o odpovědnosti státu. Podrobný výčet těchto osob, včetně vysvětlení, proč stěžovatelka není aktivně legitimovanou osobou, je uveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (viz body 16-18), na které Ústavní soud plně odkazuje. K tomu je možné doplnit, že k rozšíření okruhu těchto aktivně legitimovaných osob se Ústavní soud již vyjádřil např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019, který se týkal uplatnění totožného nároku dcerou, jejíž oba rodiče byli trestně stíháni a dokonce vzati do vazby, a proto musela být i se sestrou umístěna do ústavní výchovy, musela změnit školu, atd. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, a to i v tak výjimečné situaci jako je předmět posuzované ústavní stížnosti, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo. Trestní stíhání totiž téměř vždy zasáhne mimo obviněného i okruh osob obviněnému blízkých, přičemž zprostředkovaně pociťovaná újma těchto osob může být velmi intenzivní (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017). Rozšíření nároku na náhradu újmy i na osoby obviněnému blízké by navíc nepřípustně zasáhlo veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, konkrétně na řádném stíhání trestné činnosti. Z uvedeného vyplývá, že namítala-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že tyto závěry nemohou dopadat na ni, neboť ona byla trestním stíháním dotčena přímo, nikoliv zprostředkovaně, pak z okolností zde citované věci (u zjevně citelnější újmy dcery odloučené od rodičů) je zřejmé, že se mýlí, a že ani v takovém případě nelze osobu blízkou za aktivně legitimovanou považovat. Závěr učiněný krajským soudem proto nelze považovat za ústavně excesivní.
I přesto však zůstává právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny zachováno pro každého, tedy i pro osoby, které nespadají do skupiny aktivně legitimovaných. Ústavní soud totiž současně v citovaném nálezu uvedl, že není vyloučeno, aby se stěžovatelka náhrady pociťované újmy mohla domoci jinak, neboť osoby dotčené trestním stíháním jiné osoby mají ze zákona možnost domáhat se náhrady za jednotlivé nezákonné úkony trestního řízení (jako např. nezákonná domovní prohlídka) postupem dle §13 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. 8. 2012, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1803/17 ze dne 31. 10. 2017). V dané věci tak Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka tedy sice nemůže žádat náhradu újmy za vedení trestního řízení proti jejím rodičům, může však žalovat jednotlivé nezákonné postupy vůči své osobě s tímto trestním řízením spojené.
Stejný závěr platí i pro stěžovatelku v nyní posuzované věci. Pokud proto tvrdí, že výklad krajského soudu by znamenal, že při domovní prohlídce musí dotčené osoby strpět zásahy do základních práv, aniž by se jim mohly bránit a měly právo na odškodnění, nelze jí - s odkazem na výše uvedené - přisvědčit.
Při hodnocení opodstatněnosti jejích námitek je tedy nutno uvést, že stěžovatelka nepředložila argumentaci, která by Ústavní soud přesvědčila, že způsobem, jakým obecný soud podústavní právo interpretoval a aplikoval, zasáhl do jejích ústavních práv. Ten se totiž dostatečně s otázkou její aktivní legitimace vypořádal a z výše uvedeného vyplývá, že závěr krajského soudu, že stěžovatelka není aktivně legitimována a nemůže se proto domáhat náhrady za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Pro posouzení dalších námitek stěžovatelky je nutné uvést, že se vztahují k té části napadeného rozhodnutí, která se vypořádává s nárokem stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci - tj. provedením domovní prohlídky. Ústavní soud akceptuje v ústavní stížnosti obsažené tvrzení stěžovatelky (bod 18. odst. 3 a bod 21.), kterým odmítá názor odvolacího soudu (který jí však paradoxně mohl být v případě včasného uplatnění ku prospěchu), že takový nárok uplatnila, a naopak trvá výhradně na existenci nároku založeného nezákonným rozhodnutím. Je tedy nadbytečné se okruhem těchto námitek zabývat. Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje důvody, proč i v tomto ohledu považuje závěry krajského soudu za správné.
Z ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o jejím vzniku dozvěděl. Pouze v případě, že by nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí tohoto zákona, neskončila by promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. To však není případ stěžovatelky, a tak je nutné souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za počátek běhu lhůty by musel být považován skutečně okamžik, kdy se o újmě dozvěděla, tedy kdy pociťovala nepříznivé důsledky domovní prohlídky.
Ačkoliv stěžovatelka v této souvislosti namítá, že až v okamžiku zastavení trestního stíhání je najisto postaveno, že i úkony v jeho průběhu provedené jsou nezákonné, a tedy až tehdy může své nároky uplatnit, nelze jí přisvědčit. I z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. 8. 2012, ze kterého sama stěžovatelka cituje "ve vztahu k obviněnému je třeba považovat za vadné veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny", vyplývá, že se jeho závěr vztahuje k obviněnému a k jeho nárokům na náhradu škody či újmy. Jednotlivé úkony jako jsou domovní prohlídka, zabrání věci, vazba apod. tak lze sice zohlednit i až po skončení trestního stíhání (například při stanovení výše odškodnění), avšak pouze a v rámci řízení o náhradě škody či újmy způsobené nesprávným rozhodnutím osobám, které jsou vymezeny §7 zákona o odpovědnosti státu. Tou však stěžovatelka, jak bylo vysvětleno výše, není.
Osoby ostatní musí uplatnit každý nárok samostatně již v šestiměsíční zákonné lhůtě, a je na obecných soudech, aby v řízeních vedených o jednotlivých tvrzených nárocích vztahujících se vždy samostatně k jednotlivým úkonům orgánů veřejné moci, hodnotily, zda tyto úkony povahu nesprávného úředního postupu (což je nezbytným předpokladem úspěšného uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu) mají či nikoliv.
Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá rozpor napadeného rozhodnutí s četnou judikaturou Ústavního soudu, kterou současně ve stížnosti cituje, buď dále nerozvádí, v čem konkrétně rozpor spatřuje, anebo je zřejmé, že na její případ citovaná judikatura nedopadá, neboť se většinou týká práv a postavení osob, proti kterým bylo nezákonné trestní stíhání vedeno.
I v případě údajného rozporu napadeného rozhodnutí krajského soudu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016, v otázce promlčení nároku na náhradu újmy, Ústavní soud připomíná, že se krajským soudem konstatované promlčení vztahovalo k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce nesprávným úředním postupem - domovní prohlídkou. Jak již bylo řečeno, pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti popírá, že by takový nárok vůbec vznesla, a naopak tvrdí, že se domáhala pouze náhrady újmy způsobené jí nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, považuje Ústavní soud za nadbytečné se otázkou promlčení takového (nevzneseného) nároku podrobněji zabývat. Pouze dodává, že hlavním kritériem pro ústavní soulad aplikace šestiměsíční lhůty je reálná možnost domáhat se včas svého nároku, bez které by skutečně mohlo dojít k faktickému vyprázdnění práv vyplývajících z čl. 36 odst. 3 Listiny, které představuje jediný limit aplikace příslušného zákona (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). V tomto ohledu lze konstatovat, že stěžovatelka měla dostatečný prostor, aby svůj nárok stihla uplatnit v zákonem stanovené lhůtě a zákonem stanoveným způsobem.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nedošlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do jejích základních práv. Ústavní soud závěry krajského soudu nepovažuje za výsledek jeho svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což teprve by v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak v dané věci krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně, v hodnocení výše uvedených otázek byl konzistentní a jeho závěry se nevymykají ustálené soudní praxi. Odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí.
Ačkoliv Ústavní soud nezpochybňuje, že trestní stíhání jí blízké osoby i úkony, které s ním byly spojeny, do života stěžovatelky citelně zasáhly, nicméně ani obsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu či s ustálenou judikaturou - nepřináší-li žádné zvláštní důvody, pro které by bylo možné ustálený výklad opustit - jí nyní nemůže zajistit úspěch ve věci.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu