ECLI:CZ:US:2021:1.US.1842.21.1
sp. zn. I. ÚS 1842/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Věry Mitrové, zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem kpt. Jaroše 510, Kadaň, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 61/2020-293 ze dne 25. 3. 2021, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku III., kterým byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti uvádí, že spolu s ústavní stížností podala též dovolání proti výroku I. a) napadeného rozsudku v části, v níž byl změněn výrok I. prvoinstančního rozsudku tak, že žaloba na zaplacení částky 45 904,- Kč se zamítá, a výroku I. b) napadeného rozsudku. Proti výrokům II. a III. stěžovatelka dovolání nepodala, protože je podle jejího názoru proti těmto výrokům, s odkazem na §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř."), dovolání nepřípustné. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelky, neboť v daném dovolacím řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterou došlo ke změně občanského soudního řádu a jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, opravdu došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Toto ustanovení je však třeba vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné tehdy, pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. Podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle §243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§243c o. s. ř. ve spojení s §224 o. s. ř.). Uvedenému postupu nebrání skutečnost, že stěžovatelka výroky Krajského soudu v Ústí nad Labem o nákladech řízení nenapadla dovoláním, byť tak učinit mohla a měla, a nevyčerpala procesní možnosti, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§242 odst. 2 o. s. ř.). Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit.
Za procesní situace, kdy stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé, Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 a další). Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 1700/18, III. ÚS 941/19, III. ÚS 1844/19, II. ÚS 3712/19).
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů zde uvedených není možné vyhovět ani návrhu stěžovatelky na přerušení řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj