ECLI:CZ:US:2021:1.US.1854.21.1
sp. zn. I. ÚS 1854/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sodomky, zastoupeného Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 339/2019-492 ze dne 14. 4. 2021, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a dále společností a) Hedva, a. s., se sídlem v Moravské Třebové, Na Stráni 572/6, a b) Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před Okresním soudem ve Svitavách (dále jen "nalézací soud") bylo k žalobě stěžovatele proti vedlejším účastnicím pod sp. zn. 4 C 124/2013 vedeno řízení o náhradu škody na zdraví způsobené pracovním úrazem. Nadepsaným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud"), že žalovaná vedlejší účastnice a) je povinna nahradit stěžovateli ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve vymezeném období částkou 299 732 Kč; v rozsahu zbývající odvoláním napadené částky 69 262,80 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok I). Napadenými výroky dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu před nalézacím soudem (výrok II) a že vedlejší účastnice nahradí stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 9 466,72 Kč (výrok V).
2. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu hodnotící úspěch stran ve věci v nalézacím řízení jako téměř shodný a v odvolacím řízení úspěch stěžovatele jako převažující, nikoli však plný.
3. Stěžovatel ve svém podání brojí převážně proti zmíněným nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, nesprávnost posouzení míry úspěchu procesních stran nicméně odvíjí od nesouhlasu s přiznanou výší náhrady za ztrátu na výdělku a petitem ústavní stížnosti žádá zrušení rozsudku odvolacího soudu, neomezuje se pouze na výroky II a V. Z toho Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Jelikož však proti meritornímu výroku bylo možné podat dovolání, o čemž byl stěžovatel také náležitě poučen, je ústavní stížnost proti výroku I rozsudku odvolacího soudu nepřípustná a budiž odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
4. Ve zbývající části, tj. ve vztahu k výrokům II a V, které se dále stěžovatele dotýkají a proti nimž také argumentačně brojí, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Plný procesní úspěch ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.) dovozuje stěžovatel ze skutečnosti, že žalovaný právní titul (co do důvodu) mu svědčil, bez ohledu na výši žalované a následně přiznané částky. Odvolací soud nicméně jeho přesvědčení nesdílel a ohledně nalézacího řízení (bod 30 rozsudku, odůvodňující výrok II) uvedl, že v části řízení o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění dosáhl stěžovatel jen nepatrného úspěchu ze žalované částky (aniž by celou zamítnutou část nároku bylo možno považovat za výsledek znaleckého posudku nebo úvahy soudu) a v části řízení o náhradu za ztrátu na výdělku stěžovatel požadoval 580 892 Kč, ale uspěl jen s částkou 299 732 Kč, což představuje téměř shodný poměr úspěchu obou stran sporu. Co se týče odvolacího řízení (bod 32 rozsudku), jehož předmětem byla vzhledem k rozsahu odvolání již jen částka 368 994,80 Kč, shledal odvolací soud na straně stěžovatele úspěch z 81 %, z čehož vyplynul rozdíl úspěchu obou stran v poměru 62 %, ve kterém stěžovateli náleží náhrada nákladů odvolacího řízení, čemuž odpovídá částka přiznaná výrokem V rozsudku.
6. Jak je patrno z předchozího odstavce, nelze stěžovateli přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo svévolné, nesrozumitelné či bez "spravedlivého odůvodnění". Namítané ani jiné vady Ústavní soud v postupu odvolacího soudu nezaznamenal; základní práva stěžovatele jím nejsou dotčena. Přirovnává-li se stěžovatel poukazem na nález sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. 2. 2015 (N 38/76 SbNU 515) k obětem trestné činnosti a jejich právu na právní pomoc v trestním řízení, neshledává Ústavní soud přirovnání bez nutnosti dalšího vysvětlování přiléhavým. A konečně, nerozumí-li stěžovatel zákonitostem výpočtu poměrného úspěchu stran ve věci (viz odůvodnění výroku V rozsudku), nechť se pro vysvětlení obrátí na svého právního zástupce.
7. Závěrem Ústavní soud dodává, že několik let trvající soudní pře je sice politováníhodná skutečnost, z hlediska rozhodování o nákladech řízení je taková námitka ovšem bez relevance, neboť občanský soudní řád podobné kritérium (z dobrých důvodů) nezná. Domnívá-li se stěžovatel, že délka předmětného řízení překročila únosné meze, nezbývá mu, než požadovat náhradu takto vzniklé nemateriální újmy po státu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu