ECLI:CZ:US:2021:1.US.1867.21.1
sp. zn. I. ÚS 1867/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Salače, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021 č. j. 30 Cdo 3212/2020-67, výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020 č. j. 68 Co 357/2019-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 7. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 7 C 472/2014-111 Okresní soud Praha - východ vyhověl žalobě stěžovatele a zavázal Českou republiku - Státní pozemkový úřad k uzavření smlouvy o bezplatném převodu blíže určeného pozemku. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141.
Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2017, č. j. V-1690/2017-209 zamítl Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ návrh stěžovatele na vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku. Důvodem měla být ta skutečnost, že jako vlastník je vedena Libuše Zahrádková, a to na základě soudního rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011. Stěžovatel byl dopisem Státního pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. SPU 585727/2017/Kav informován o tom, že v případě, kdy se oprávněné osoby domohou převodu náhradního pozemku v soudním řízení, smlouva o převodu pozemku se neuzavírá.
Stěžovatel podal dne 26. 4. 2018 v 12:04hod. u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu (evidovanou pod sp. zn. 4 C 244/2018) na náhradu škody ve výši 14 000 000 Kč, a to za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 11. 2018, č. j. 4 C 244/2018-13, bylo zjištěno, že věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, kde byla evidována pod sp. zn. 24 C 8/2019.
Stěžovatel podal dne 26. 4. 2018 ve 12:14hod. u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu (evidovanou pod sp. zn. 19 C 85/2018) na náhradu škody ve výši 14 000 000 Kč s příslušenstvím, a to prakticky ve stejném znění, jako ve věci evidované u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 244/2018, resp. posléze u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 8/2019. Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl v průběhu řízení k závěru, že v předmětném případě došlo k litispendenci a z toho důvodu svým usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 C 85/2018-124 řízení zastavil. K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 18 Co 146/2019-132 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V projednávané věci, tedy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 8/2019 bylo pokračováno. Nalézací soud dospěl přitom k závěru, že žaloba ani po druhém doplnění neobsahuje obligatorní náležitosti. Podle soudu nebyl skutek řádně vymezen, neboť žalobce netvrdil podmínky odpovědnosti státu za vznik škody. Z žaloby nebylo podle soudu prvního stupně zřejmé, jak konkrétně se na tvrzené škodě měl ten který orgán státu či soud podílet. Z uvedených důvodu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením ze dne 23. 8. 2019, č. j. 24 C 8/2019-33 tak, že žalobu stěžovatele o zaplacení 14 000 000 Kč s příslušenstvím odmítl.
K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 68 Co 357/2019-42 ve výroku I. tak, že potvrdil usnesení soudu I. stupně v části, v níž byla odmítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal náhrady škody způsobené průtahy v řízení u Krajského soudu v Praze ve věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 472/2014 v časovém úseku mezi vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016 a doručením jeho písemného vyhotovení. Týmž výrokem Městský soud v Praze potvrdil odmítnutí žaloby v části, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady škody způsobené dopisem České republiky - Státního pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. SPÚ 585727/2017/Kav.
Ve výroku II. odvolací soud dospěl naopak k závěru, že v části, v níž byla odmítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady škody způsobené Státním pozemkovým úřadem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011 tím, že nenamítal, že u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 472/2014 probíhá řízení, v němž byl dříve uplatněn nárok na tentýž pozemek, se mění tak, že se žaloba neodmítá. Ke shodnému závěru dospěl též v části, v níž byla odmítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady škody způsobené rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 4. 2016, č. j. 7 C 472/2014-111, a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141.
Proti výroku I. podal stěžovatel dovolání, které však bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 8/2019 učinil stran obsahu podané žaloby jiné závěry, než Obvodní soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 85/2018. Zatímco Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil řízení pro litispendenci, Obvodní soud pro Prahu 1 odmítl prakticky totožná tvrzení pro nesrozumitelnost žaloby. Nevzal přitom v potaz, že za situace, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil řízení z důvodu litispendence, musel mu být obsah žalobních tvrzení zřejmý. Ze samotného výroku I. napadeného usnesení odvolacího soudu podle stěžovatele jasně vyplývá, čeho se domáhá.
Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s tím, že byla sice žalovaná jedna Česká republika, ale že za ní odpovídají dvě organizační složky. Obecný soud je povinen posoudit, zda petit žaloby proti České republice, jednající více organizačními složkami, je alternativní či eventuální, resp. zda za jednu Českou republiku odpovídají její organizační složky společně a nerozdílně. Napadená usnesení stojí na nesprávném názoru, že jsou zde vedle sebe nároky dvakrát po 14 000 000 Kč, z nichž jeden je vnímán jako nárok proti žalované 1) a druhý proti žalované 2). Tak tomu není, poněvadž žalovanou je jenom Česká republika. Pokud by byly žalované dva odlišné subjekty, bylo by možné rozhodnout, který z nich se v jakém poměru podílí na částce 14 000 000 Kč. Dovolací soud se nikterak nezabýval otázkou, která organizační složka České republiky je pasivně legitimována.
Stěžovatel je s odkazem na související judikaturu Ústavního soudu toho názoru, že v jeho případě došlo k denegationis iustitiae, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Stěžovatel v části ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že Obvodní soud pro Prahu 2, na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 1, nevypořádával soudy tvrzené vady podání. Prvně jmenovanému tak byl obsah podání zřejmý a logický, neboť bez tohoto by nemohl přistoupit k rozhodnutí o litispendenci. K uvedenému Ústavní soud uvádí, že obě podání, tj. jak v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2, tak i před obvodním soudem pro Prahu 3, resp. později před Obvodním soudem pro Prahu 1, byla fakticky stejná. Za takového stavu věci nelze obecnému soudu vytknout, že dále nezjišťoval podmínky řízení, neboť je zřejmé, že tyto budou zjišťovány v rámci soudního řízení, pro které se řízení zastavuje. Podstatnou tak není samotná bezvadnost žaloby, ale její faktická shoda s jinou žalobou.
Stran dalších námitek stěžovatele považuje Ústavní soud za podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 1 sice odmítl žalobu stěžovatele jako celek, nicméně Městský soud v Praze toto rozhodnutí změnil, když rozlišil, která část žaloby je projednatelná a která již nikoliv. Ústavní stížnost samotná pak směřuje jen proti výroku I. usnesení městského soudu, kterou došlo k potvrzení rozhodnutí nalézacího soudu. Jedná se o tu část žaloby, v níž měla škoda vzniknout průtahy v řízení a dopisem Státního pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 2017. Městský soud přitom dospěl k závěru, že žalobní tvrzení stěžovatele zůstala v této části natolik kusá, že nebylo lze dovodit vzájemnou souvislost mezi tvrzenými pochybeními a vzniklou škodou. Příčinný vztah mezi shora uvedenými tvrzeními a vzniklou škodou nevyplývá, ani z předmětné ústavní stížnosti a nelze tak městskému soudu vytknout, že dospěl ke shora předestřeným závěrům.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že faktická a právní situace, do níž se po rozhodnutí obecných soudů ve své restituční věci dostal, vyvolává celou řadu otázek. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že výrokem II. napadeného usnesení Městského soudu v Praze zůstala stěžovateli otevřena cesta k náhradě tvrzené škody. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k denegationis iustitiae, neboť část řízení nebyla dosud skončena. V dosavadním soudním řízení bylo toliko vypořádáno několik žalobních tvrzení, u nichž se nepodařilo stěžovateli dostatečně vysvětlit příčinnou souvislost s tvrzenou škodou.
Stěžovatel v části své ústavní stížnosti zpochybnil závěry obecných soudů, týkající se žalobního žádání a pasivní legitimace ve sporu. Je toho názoru, že napadená rozhodnutí stojí na závěru, že jsou vedle sebe uplatňovány dva nároky po 14 000 000 Kč. Není přitom zřejmé, z čeho stěžovatel tento svůj názor dovozuje. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že se v projednávané věci jedná o jediný žalobní požadavek na náhradu škody, ze dvou rozdílných procesních důvodů. Nejedná se tak o dva nároky po 14 000 000 Kč. K pasivní legitimaci lze stěžovatele odkázat na jemu známé usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 C 85/2018-124, který se s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 629/2005 touto otázkou zabýval a dospěl k přiléhavému závěru, že soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu a tuto organizační složku přibrat do řízení.
Napadá-li stěžovatel některé závěry Nejvyššího soudu, nutno uvést, že posouzení přípustnosti dovolání je věcí především dovolacího soudu. Samotný odlišný právní názor, na tu kterou otázku, rozhodnutí protiústavním nečiní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu