ECLI:CZ:US:2021:1.US.1883.21.1
sp. zn. I. ÚS 1883/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ROVOLOGISTIK CZ Group, SE, Politických vězňů 912/10, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2021 č. j. 4 Afs 385/2020-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020 č. j. 14 Af 8/2017-60. Tvrdí, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které stěžovatelce vyměřily spotřební daň z minerálních olejů, neboť se jí nepodařilo prokázat, že zajištěná motorová nafta byla řádně zdaněna. K porušení uvedených práv mělo podle stěžovatelky dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup správních orgánů aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 2. 8. 2017 č. j. 41008-2/2017-900000-302 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí - platební výměr Celního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 9. 6. 2017 č. j. 131678/2017-510000-31, jímž vyměřil žalobci spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období září 2016 ve výši 99 645 Kč, jelikož stěžovatelce vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit podle §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Městského soudu v Praze, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Přestože postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo. Jejich závěr, že stěžovatelkou předložené doklady neprokazují řádné zdanění přepravovaných vybraných výrobků, je řádně odůvodněný a logický. Ústavní soud při přezkumu jejich aplikace neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu