ECLI:CZ:US:2021:1.US.19.21.1
sp. zn. I. ÚS 19/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, č. j. 20 Co 264/2019-959, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, č. j. 20 Cdo 2373/2020, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel jako povinný podal odvolání proti usnesení soudního exekutora o určení výsledné ceny stěžovatelem vlastněných nemovitých věcí (za účelem následné dražby). Krajský soud v Praze napadeným usnesením některé části usnesení exekutora změnil, ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání.
3. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Polemizuje zejména se závěry odvolacího soudu a argumentuje, že pro zaplacení výživného nemá dostatek prostředků. K závěru Nejvyššího soudu o chybějícím vymezení přípustnosti dovolání však ústavní stížnost v podstatě mlčí, tvrdí pouze v obecné rovině, že dovolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud předně uvádí, že jakkoliv námitky v ústavní stížnosti směřují především proti obsahu usnesení odvolacího soudu, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost hlavně usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, předmětem přezkumu Ústavního soudu být nemůže, neboť ji meritorně nepřezkoumával ani Nejvyšší soud. Stěžovatel mu k tomu totiž nenaplněním zákonných předpokladů dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2953/17).
8. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Vzhledem k tomu, že jakákoliv argumentace stěžovatele k protiústavnosti usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení vad dovolání nepostupoval příliš formalisticky. Dospěl k závěru, že tomu tak není a právo stěžovatele na soudní ochranu ze strany Nejvyššího soudu porušeno nebylo. Jak již bylo ostatně řečeno, stěžovatel žádné konkrétní pochybení učiněné v tomto ohledu ze strany Nejvyššího soudu ani netvrdí. Danou část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud pak jde o napadené usnesení Krajského soudu v Praze, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou. Stěžovatel totiž nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud je podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, byla odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu