ECLI:CZ:US:2021:1.US.1908.21.1
sp. zn. I. ÚS 1908/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Andršem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 126/48, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 6/2021-155 ze dne 4. 5. 2021 a Městského soudu v Brně č. j. 121 Nc 11/2020-98 ze dne 14. 10. 2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a dále a) V. B. a b) nezletilého M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před Městským soudem v Brně (dále jen „opatrovnický soud“) se vede řízení ve věci péče soudu o nezletilého vedlejšího účastníka b), syna stěžovatele a vedlejší účastnice a), narozeného v roce 2015. Nadepsaným rozsudkem nalézacího soudu byl nezletilý svěřen do péče matky, stěžovateli byla určena vyživovací povinnost ve výši 3 500 Kč měsíčně, byl určen dluh na výživném a upraven široký styk stěžovatele s nezletilým (lichý víkend od čtvrtka do pondělí, v sudém týdnu jedno všední odpoledne plus zvláštní úprava prázdninového režimu). Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále takto označován) uvedené rozhodnutí beze zbytku potvrdil.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na ochranu rodinného života a rodičovských práv ve smyslu čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Napadená rozhodnutí se podle stěžovatele ocitají v zásadním rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se střídavé péče [odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)], do níž nezletilý navzdory přání stěžovatele svěřen nebyl. Stěžovatel se domnívá, že napadenou úpravou poměrů nezletilého doplácí na své dosavadní zdrženlivé a smířlivé chování, neboť jeho styk s nezletilým je ve výsledku omezen, ačkoli stěžovatel nemá zájem na dalším trvání konfliktu s vedlejší účastnicí. Napadená rozhodnutí jsou zjevně nespravedlivá a brání stěžovateli i jeho synovi ve výkonu dotčených základních práv.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadní rozpor s vlastní judikaturou v napadených rozhodnutích – na rozdíl od stěžovatele – nespatřuje. V očích stěžovatele postrádají napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění logiku. Vzhledem k předmětu řízení, kterým je úprava poměrů nezletilých korespondující především jeho nejlepšímu zájmu, nikoli soupeření rodičů o to, který z nich „vyhraje“, však Ústavní soud jeho náhled, odvíjející se od subjektivně vnímaného skutkového stavu, nesdílí.
5. K otázce péče o nezletilé se Ústavní soud v minulosti vyjádřil již mnohokrát; také judikatura ohledně střídavé péče prošla svým vývojem. Stále platí, že na péči o děti mají oba rodiče právo v zásadě stejnou měrou a že zásah do tohoto práva je třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, jakým je zejména nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Z toho plyne jasný zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte. Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče. Jeho obsah lze zachovat také výlučnou péči jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].
6. Nynější věc obecné soudy projednaly pečlivě, rodinné poměry prozkoumaly řádně a právní závěry, které na základě skutkových zjištění přijaly, odůvodnily náležitě a srozumitelně (byť se jejich odůvodnění stěžovateli zdá „absurdní“). Přestože nezletilý má pozitivní vztah k oběma rodičům, obecné soudy ve vzájemné shodě dostatečně vysvětlily, proč model střídavé péče v daném případě v tuto chvíli nepovažují za vhodný (důvody jsou stěžovateli známy z napadených rozhodnutí, není proto zapotřebí je zde znovu rekapitulovat). Neprotiví se tak nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ani jiným rozhodnutím Ústavního soudu, jejichž obecné závěry je vždy (a v opatrovnických věcech obzvlášť) nutné přizpůsobit specifickým okolnostem souzené věci. Obecné soudy (zejména nalézací soud) – na rozdíl od situací řešených zmíněnými nálezy sp. zn. I. ÚS 3216/13 a sp. zn. I. ÚS 1554/14 – nerezignovaly na zjišťování příčin velmi špatné komunikace rodičů a na snahu o její zlepšení; po vyčerpání možností, které má soud k dispozici, je při absenci dohody rodičů povinností soudu autoritativně rozhodnout a té obecné soudy dostály.
7. Jelikož syn byl svěřen do výlučné péče matky, bylo na místě upravit styk se stěžovatelem v co nejširší možné míře. I v tomto ohledu z pohledu Ústavního soudu napadená rozhodnutí obstojí. V danou chvíli přijatá úprava styku nezletilého se stěžovatelem (viz bod 1 usnesení) je odůvodněná a adekvátní zjištěným skutkovým okolnostem (korespondující i závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17).
8. Ústavní soud na závěr – podobně jako již obecné soudy – připomíná, že napadené rozhodnutí nemusí být a nejspíše ani nebude z hlediska úpravy poměrů definitivní. Potřeby, zájmy i stanoviska nezletilého se budou v průběhu doby vyvíjet a tomu bude třeba uzpůsobit také úpravu jeho poměrů. Netřeba zdůrazňovat, že preferovanou a pro dítě mnohem méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je dohoda rodičů, nikoli další a další návrhy v soudním řízení. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen a bude pokračovat v předmětném řízení podáváním nových a nových návrhů. Tím se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na nezletilého. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma z nich včetně času, který s nimi může trávit a péče, které se od nich může dočkat. Je tedy na stěžovateli a matce jako na rodičích, zda stráví následujících několik let, než nezletilý nabude zletilosti, v soudní síni nebo zda každý z nich částečně upozadí své potřeby a touhy ve prospěch dítěte a vyvinou skutečnou snahu k nalezení fungujícího kompromisu, ať už vlastními silami či za asistence odborníků.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu