ECLI:CZ:US:2021:1.US.1910.21.1
sp. zn. I. ÚS 1910/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Filipa Smoljaka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova 770/52, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2019 č. j. 74 C 2/2018-76, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2020 č. j. 4 Co 30/2019-98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021 č. j. 27 Cdo 940/2020-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); čl. 1 odst. 2 Ústavy; čl. 2 odst. 3 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl; čl. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva) a čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že krajský soud zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 3 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a zamítl žalobu o určení, že "Ladislav Smoljak je autorem divadelní inscenace (koncepce) Švestka a Dlouhý, Široký a Krátkozraký, které vytvořil se souborem tzv. Divadla Járy Cimrmana, jako režisér na základě zpracování literárního textu divadelní hry Švestka a Dlouhý, Široký a Krátkozraký, kterých je společně se Zdeňkem Svěrákem spoluautorem" (výrok II). Vrchní soud k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo předmětem řízení peněžité plnění nepřevyšující 50 000,- Kč, přičemž ve věci nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnost uvádí totožné argumenty, které již předestřel ve svých četných předchozích ústavních stížnostech. Opětovně namítá, že doposud nebyl uspokojivě vyřešen problém, jak nahlížet na divadelní inscenaci, tj. zda jde o samostatné autorské dílo či nikoli. Podle stěžovatele posouzení otázky, co je možné považovat na autorské dílo, náleží nikoliv národním soudům, ale Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"). Tím, že soudy v dané věci nepředložily předběžnou otázku, zda může být divadelní inscenace autorským dílem, k rozhodnutí SDEU, ale rozhodly o ní samy, došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel se na Ústavní soud se skutkově i právně totožnými věcmi obrací opakovaně a jeho podání jsou pro bagatelní výši sporu opakovaně odmítána (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1862/1, I. ÚS 2390/18, III. ÚS 321/19 nebo I. ÚS 337/20 a další). Za období květen 2018 až červenec 2021 podal celkem deset ústavních stížností, které byly všechny odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že usnesení sp. zn. I. ÚS 2363/20 se vypořádalo s argumentací stěžovatele shodnou s argumentací obsaženou v nyní posuzované stížnosti, Ústavní soud na ně odkazuje, neboť neshledal důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 409/12 a III. ÚS 241/15) a stěžovatel o něm byl již vyrozuměn v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1339/21.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud srozumitelně objasnil důvody, pro které neshledal důvodným dovolání stěžovatele ve vztahu k jeho námitce stran nepoložení předběžné otázky SDEU. Ústavní soud neshledává na závěrech dovolacího soudu vyslovených v napadeném rozhodnutí nic protiústavního.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu