ECLI:CZ:US:2021:1.US.1920.21.1
sp. zn. I. ÚS 1920/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 531/24, proti rozhodnutí Výkonného výboru Komory auditorů České republiky č. j. 648/2021 ze dne 12. 4. 2021, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a na zrušení §6 odst. 1 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Komory auditorů České republiky, jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 16. 7. 2021 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, kterým stěžovatelka brojí proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Výkonného výboru Komory auditorů České republiky, neboť je přesvědčena, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1,2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále zrušení §6 odst. 1 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o auditorech"), podle §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu.
2. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Ústí nad Labem č. j. NCOZ-2268-957/TČ-2016-417404-H ze dne 6. 1. 2020 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení byla zamítnuta příslušným státním zástupcem jako nedůvodná dne 24. 6. 2020. Proti zahájení trestního stíhání stěžovatelka brojila ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 3150/20 ze dne 9. 3. 2021.
3. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Výkonný výbor Komory auditorů podle §6 odst. 1 zákona o auditorech pozastavil stěžovatelce - statutární auditorce - výkon auditorské činnosti do dne, kdy nabude právní moci rozhodnutí, kterým se výše specifikované trestní stíhání končí.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se o napadeném rozhodnutí dozvěděla až dne 18. 5. 2021 z přípisu adresovaného auditorské společnosti CSA, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Švabinského 1749/19, ve které je zaměstnaná a působí zde jako jednatelka. Z přípisu stěžovatelka zjistila, že jí písemnosti související s řízením o pozastavení výkonu auditorské činnosti byly doručovány do datové schránky zřízené jí jako podnikající fyzické osobě; tuto datovou schránku však nepoužívá, neboť nevykonává auditorskou činnost jako činnost podnikatelskou, nýbrž je zaměstnankyně výše uvedené auditorské společnosti. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku napadeného rozhodnutí je zbavena možnosti vykonávat svobodně hospodářskou činnost a získávat prostředky pro své životní potřeby. Napadené rozhodnutí podle stěžovatelky popírá její právo na spravedlivý proces a samotný §6 odst. 1 zákona o auditorech je podle stěžovatelky protiústavní. Stěžovatelka napadenou úpravu rozporuje zejména z toho důvodu, že Komoře auditorů neumožňuje zvážit relevantní skutečnosti jednotlivého případu, a naopak stanoví sankční následek pozastavení auditorské činnosti automaticky.
5. K vyčerpání procesních prostředků stěžovatelka uvádí, že dne 20. 5. 2021 podala žádost o určení neúčinnosti doručení rozhodnutí o pozastavení a prominutí zmeškání úkonů souvisejících s řízením o pozastavení výkonu auditorské činnosti spojenou s odvoláním proti napadenému rozhodnutí. Výkonný výbor Komory auditorů však její žádost zamítl usnesením č. j. 996/2021/Kr ze dne 27. 5. 2021. Z tohoto usnesení vyplývá, že odvolání stěžovatelky bylo předáno Radě pro veřejný dohled nad auditem, jakožto orgánu příslušnému k rozhodnutí o odvolání, s tím, že odvolání bylo podáno opožděně. Stěžovatelka podala proti usnesení ze dne 27. 5. 2021 odvolání; o obou odvoláních stěžovatelky však dosud nebylo rozhodnuto. Byť stěžovatelka tvrdí, že za současného stavu nemá k dispozici jiný přímý prostředek, jak se následkům doručení a pozastavení auditorské činnosti bránit, alternativně uvádí, že ústavní stížnost je přípustná podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože svým významem přesahuje zájmy stěžovatelky. Takový přesah stěžovatelka spatřuje v potřebě zrušení §6 odst. 1 zákona o auditorech, protože tvrzená protiústavnost se může týkat více než tisíce auditorů.
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod, který lze uplatnit jen v situaci, kdy neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných"; zásada subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů totiž znamená, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 237/20 ze dne 28. 1. 2020).
8. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka dosud všechny jí dostupné procesní prostředky k ochraně svých základních práv efektivně nevyčerpala. Proti napadenému rozhodnutí Komory auditorů mohla stěžovatelka podat odvolání podle §81 odst. 1 správního řádu (to vyplývá i z poučení uvedeného v napadeném rozhodnutí). Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že tak učinila a podle tvrzení stěžovatelky o tomto odvolání dosud nebylo konečně rozhodnuto. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na opožděné podání odvolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného doručení, může svoji argumentaci týkající se nezákonnosti způsobu doručení uplatnit jednak ve svém odvolání proti napadenému rozhodnutí, jednak v odvolání směřujícímu proti usnesení ze dne 27. 5. 2021, kterým byla zamítnuta její žádost o určení neúčinnosti doručení rozhodnutí o pozastavení a prominutí zmeškání úkonů souvisejících s řízením o pozastavení výkonu auditorské činnosti. Stěžovatelka pomíjí, že svoje práva má případně možnost bránit v rámci správního soudnictví; jak totiž vyplývá z judikatorní praxe správních soudů i komentářové literatury, rozhodnutí profesní komory jako správního orgánu (veřejnoprávní korporace zřízené právním předpisem) o veřejných subjektivních právech a povinnostech jejích členů přezkoumávají soudy ve správním soudnictví v řízení o žalobách podle §65 a násl. soudního řádu správního (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 21/2004 ze dne 4. 5. 2005, č. 688/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 62/2015-44 ze dne 14. 5. 2015 či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 217/2017-40 ze dne 6. 12. 2018; viz rovněž KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 36). Ostatně stěžovatelka sama ve vztahu k nemožnosti bránit svá práva ve správním soudnictví nic neuvádí.
9. Ústavní soud konečně dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nejsou dány ani předpoklady výjimečného přijetí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Při posuzování, zda byly naplněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, Ústavní soud vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že předmětné ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [viz nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)].
10. Stěžovatelka naplnění podmínky "podstatného přesahu" jejích zájmů spatřuje pouze v potřebě zrušit §6 odst. 1 zákona o auditorech; Ústavní soud však takové obecné tvrzení neshledal přesvědčivým. Ve smyslu stěžovatelčiny argumentace lze totiž tvrdit přesah vlastních zájmů stěžovatele u každého akcesorického návrhu na zrušení zákonného ustanovení, protože to se přirozeně týká širšího okruhu adresátů. Stěžovatelka nicméně dále nedokládá, že by se obdobný problém jako v jejím případě objevoval ve větším množství jiných případů, nepoukazuje na konkrétní rozhodnutí správních soudů, z nichž by plynula protiústavní aplikace dané zákonné úpravy, netvrdí nerespektování judikatury Ústavního soudu, neargumentuje mimořádnými sociálními dopady napadeného rozhodnutí apod., což by teprve mohly být v konkrétním případě typové situace, kdy by bylo namístě uvažovat o prolomení principu subsidiarity ve prospěch co nejrychlejší a efektivní zjednání nápravy Ústavním soudem. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž pamatuje na situace, kdy má mít řešení otázky plynoucí z ústavní stížnosti zjevný dopad na širší okruh případů (srov. výslovný zákonný požadavek "podstatného" přesahu, nikoliv přesahu jakéhokoliv), tzn., musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti, neomezenosti daným případem (bod 15 usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/18 ze dne 15. 10. 2019).
11. Aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu by byla myslitelná jen tehdy, nebylo-li by od řádného postupu ve věci očekávat efektivní ochranu základních práv, což však zjevně není tento případ, kdy stěžovatelka správním orgánům a správním soudům možnost zvážit její argumentaci vůbec nedala a zároveň Ústavními soudu nenabídla dostatečný argument, pro který by se bylo možné domnívat, že by k efektivní ochraně nedošlo. Akceptoval-li by Ústavní soud za dané procesní situace návrh stěžovatelky na "přeskočení" celého instančního postupu (odvolání, správní žaloba, kasační stížnost), jednalo by se o projev apriorní nedůvěry vůči správním orgánům a správním soudům, že nejsou schopny samy dostatečně zvážit možnost ústavně konformní interpretace předmětného zákonného ustanovení.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §6 odst. 1 zákona o auditorech rovněž odmítl, neboť takový návrh by mohl být věcně projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak rovněž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj