ECLI:CZ:US:2021:1.US.1922.21.1
sp. zn. I. ÚS 1922/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky STUDIO LG DESIGN s.r.o., IČ: 29450977, sídlem Žákovská 2026/26, Ostrava - Hulváky, zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou, sídlem Husova 1285/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021 č. j. 2 Cmo 106/2021-153 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021 č. j. 30 Cm 70/2020-136, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nepřiznal stěžovatelce žalované č. 1 a Markétě Sedláčkové žalované č. 2 (jednatelce) osvobození od soudních poplatků z odvolání, kdy současně bylo žádáno o ustanovení zástupce s odůvodněním, že nemají možnost hradit své právní zastoupení pro nedostatek zdrojů a vzhledem k poučení poskytnutému jejich předchozím právním zástupcem o přísnosti směnečného řízení a s ohledem na absenci právnického vzdělání. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rozhodnutí potvrdil byť částečně z jiných důvodů.
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, protože postupem soudů se cítí poškozena, má za to, že byla porušena její práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a právo na rovnost řízení jak jsou zaručena Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou. Stěžovatelka tvrdila, že vrchní soud se nezabýval napadeným rozhodnutím ani odvolacími námitkami a překvapivě rozhodl na základě zcela jiných skutečností. Uvedla, že s právními závěry soudů nesouhlasí, zejména namítá, že vrchní soud neměl dělat rozdíl mezi tím, že žádost podala jako osvobozený účastník, který byl při podání odvolání zastoupen. Dle jejího přesvědčení, až po rozhodnutí soudu se může advokát následně rozhodnout, zda bude nadále účastníka zastupovat pro bono či nikoli. Svévolným rozhodnutím vrchního soudu jí byla odepřena možnost se efektivně bránit a v důsledku toho jí odepřel právo na projednání věci před nezávislým soudem, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tento soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3847/19, IV. ÚS 681/20, IV. ÚS 271/2000). Konstrukce §138 odst. 1 občanského soudního řádu je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Dle §30 odst. 1 občanského soudního řádu účastníkovi, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků dle §138 občanského soudního řádu, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů ohledně naplnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud však pochybení dosahující svou intenzitou porušení ústavnosti vyžadující jeho zásah nenalezl. Soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 a §30 odst. 1 občanského soudního řádu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru dostatečně zdůvodnily. Vrchní soud konstatoval, že nemá za splněný předpoklad pro přiznání zástupce pro nezbytnost ustanovení zástupce k ochraně zájmů účastníka, neboť obě žalované (stěžovatelka i žalovaná č. 2) jsou k datu rozhodování zastoupeny advokátem. Po vydání usnesení městským soudem ze dne 2. 3. 2021 č. j. 30 Cm 70/2020-132 (nepravomocně bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků za odvolání pro nemajetnost) došlo k odstoupení od plné moci právní zástupkyní žalovaných. Vrchní soud v odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností vyložil, že pokud byl předmět odvolacího řízení definován ještě za situace, kdy žalované byly právně zastoupeny a jeho předmětem bylo posouzení otázek procesního postupu městského soudu (jednání bez přítomnosti žalovaných, neprovedení důkazu), neshledal za nutné ustanovit zástupce stěžovatelky a žalované 2 k ochraně jejich zájmů.
Ústavní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky zaručené čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 Listiny a v předmětné věci jde pouze o nesouhlas stěžovatelky s výkladem a aplikaci podústavního práva.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu