ECLI:CZ:US:2021:1.US.1936.21.1
sp. zn. I. ÚS 1936/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2021, č. j. 22 Co 103/2021-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, neboť jím mělo být zasaženo do jejích základních práv a svobod garantovaných čl. 8, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka (spolu se svými rodiči) se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala žalobou na ochranu osobnosti toho, aby bylo vedlejší účastnici (Česká televize) zakázáno její audiovizuální záběry zveřejnit či zpřístupnit veřejnosti. V souvislosti s podáním žaloby požádala stěžovatelka o nařízení předběžného opatření, kterým by bylo vedlejší účastnici do právní moci rozhodnutí ve věci samé zakázáno záběry stěžovatelky zveřejnit. Eventuálně v případě dalšího nakládání s audiovizuálními záběry stěžovatelky jakkoliv používat záběry bez úplné anonymizace a jakkoliv používat zcela intimní záběry stěžovatelky z WC.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 4. 2021 č. j. 30 C 154/2021-6 bylo návrhu na předběžné opatření vyhověno.
K odvolání vedlejší účastnice bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze rozhodnuto, že se usnesení nalézacího soudu mění tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření odmítá. Důvodem byla ta skutečnost, že z návrhu žalobců nebylo zřejmé, co požadují, když svůj petit formulovali s eventualitou (aniž by se však jednalo o eventuální petit). Podle odvolacího soudu nebylo z petitu a ani z textu návrhu zřejmé, zda stěžovatelka usiluje o zákaz zveřejnění a zpřístupnění záběrů absolutně, nebo zda se má tento zákaz vztahovat jen na takové záběry, na kterých bude stěžovatelka identifikovatelná.
Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací soud svůj závěr dostatečně neodůvodnil a jeho postup považuje za formalistický. Návrh petitu byl podle stěžovatelky formulován tak, že nijak nebránil tomu, aby o něm bylo rozhodnuto. Stěžovatelce šlo o to, aby soud zakázal vedlejší účastnici jakýmkoliv způsobem zveřejnit její audiovizuální záběry pořízené skrytou kamerou a následně pak in eventum požadovala, aby její záběry soud zakázal používat bez úplné anonymizace. Stěžovatelkou zvolený petit dle jejího mínění nepředstavuje objektivní překážku bránící soudu o návrhu rozhodnout.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření, přičemž poukazuje na údajně formalistický postup městského soudu, který zhodnotil petit stěžovatelky jinak, než nalézací soud.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)], předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
Podle náhledu Ústavního soudu nelze odhlížet od povahy předběžného opatření, kterým mělo být, zjednodušeně řečeno, zabráněno v odvysílání záběrů stěžovatelky Českou televizí. Ze sdělení stěžovatelky vyplynulo, že se tak již stalo dne 12. 4. 2021 tj. v průběhu odvolacího řízení. I v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl, nebylo by tak již lze dosáhnout účelu předběžného opatření. Navíc, má-li stěžovatelka obavu z dalšího šíření jejích záběrů Českou televizí, nic jí nebrání v tom, aby se zajištění svých práv domáhala novým návrhem předběžného opatření, který by již odpovídal požadavkům nastíněných odvolacím soudem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu