ECLI:CZ:US:2021:1.US.195.21.1
sp. zn. I. ÚS 195/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Jana Hlaváče, zastoupeného Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou se sídlem Brno, Purkyňova 3091/97c, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 2. 2019 č. j. 14 C 193/2014-248, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2020 č. j. 49 Co 67/2019-275 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020 č. j. 21 Cdo 3044/2020-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Brno-venkov zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního a druhého stupně nesprávně vyhodnotily skutečnosti, které měly být důvodem pro povolení obnovy řízení, a nereflektovaly jeho návrh na provedení dokazování opětovným výslechem svědkyně. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti svého dovolání. Tvrdí, že nelze prokazovat negativní skutečnost spočívající v tom, že nedohledal přiléhavé rozhodnutí, které by řešilo obdobou problematiku věci jako v jeho případě.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, avšak v textu dovolání nepředkládá žádnou otázku, která by předeslaný důvod přípustnosti splňovala. Stěžovatel pouze uvádí (obdobně jako v ústavní stížnosti), že "...nedohledal žádný přiléhavý judikát, který by řešil obdobnou problematiku v podobě právního posouzení otázky naplnění důvodů pro povolení obnovy řízení týkající se původně pracovněprávní věci, jak tomu bylo v daném případě, kde by důvodem povolení obnovy řízení byly skutečnosti obdobné těm, které uváděl žalobce...", což je tvrzení nesplňující zákonný předpoklad přípustnosti dovolání. Dovolací soud k tomu poukazuje na to, že judikatura k institutu povolení obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je velmi rozsáhlá a víceméně komplexní, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší "dohledávat" případnou otázku, která ještě vyřešena nebyla a která by se teoreticky případu stěžovatele mohla týkat, aniž by stěžovatel takovou otázku alespoň v obecné rovině označil. Dovolání stěžovatele tak představuje prostý nesouhlas se závěry odvolacího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu