ECLI:CZ:US:2021:1.US.1964.21.1
sp. zn. I. ÚS 1964/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. arch. Josefa Davida Bujárka, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2017 č. j. 36 C 107/2011-423, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019 č. j. 5 Co 36/2018-490, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021 č. j. 27 Cdo 2857/2019-517, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 34 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 9 a čl. 12 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (dále jen "Bernská úmluva"). K tomu podle něj mělo dojít v důsledku nesprávné a účelové interpretace zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "autorský zákon") a v záhlaví uvedených ustanovení Bernské úmluvy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení, že je autorem díla - architektonické a urbanistické studie "Obnova zámeckého areálu v Děčíně", specifikované v rozsudcích (dále jen "dílo"), a že použitím díla v "Krajinářsko-architektonické studii rehabilitace areálu zámeckého parku a zahrad v Děčíně" zpracované žalovaným došlo k zásahu do autorských práv a dále zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které měl žalovaný získat tím, že bez řádného licenčního oprávnění zpřístupnil dílo třetím osobám.
Krajský soud v Praze rozhodl, že stěžovatel je autorem předmětného díla (výrok I.) a žalobu zamítl v částech, v nichž se stěžovatel domáhal určení, že použitím díla žalovaným došlo k zásahu do jeho autorského práva a zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil, ve výroku IV. je změnil co do výše náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, podle kterého je dané dílo autorským dílem, jehož autorem je stěžovatel, dále v závěru, podle něhož již skutečnost, že stěžovatel uplatnil nárok z porušení svých autorských práv, vylučuje naléhavý právní zájem žalobce na určení porušení svých autorských práv, jakož i v závěru, že žalovaný neporušil autorská práva stěžovatele, neboť postupoval v intencích zákonné licence vyplývající pro něho z uzavřené smlouvy o dílo mezi účastníky, a to v souladu s úpravou §61 autorského zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v části, v níž směřovalo proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, odmítl jako nepřípustné podle §243c o. s. ř.; ve zbývající části jej zamítl podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud shledal dovolání stěžovatele přípustným v otázce výkladu §61 odst. 1 autorského zákona. Dospěl k závěru, že v dané situaci považuje za správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovanému v souladu s §61 odst. 1 autorského zákona svědčila licence dílo užít, a proto se nemohl na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatit. Konstatoval, že odvolací soud tak správně dovodil, že vzhledem k účelu předmětné smlouvy o dílo bylo součástí licence rovněž umožnění užití díla třetím osobám, jakož i právo změnit a doplnit dílo na základě požadavků zadavatele (investora).
Stěžovatel s tímto závěrem soudů nesouhlasí a namítá, že soudy svým výkladem znemožnily vykonávat autorovi jakákoli autorská práva k jeho dílu bez ohledu na to, zda tím nedochází k narušení využívání díla autorem. Uvádí dále, že soudy se nezabývaly otázkou případného zásahu do jeho nemajetkových práv. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že odmítl projednat dovolání v rozsahu, v jakém bylo podáno, což považuje za odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále nesouhlasí s rozhodnutím soudů o nákladech řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu představuje toliko pokračující polemiku se závěry soudů ohledně interpretace §61 autorského zákona a postrádá ústavněprávní rozměr. Vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal.
Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Civilní soudy dostatečně podrobně objasnily, jaké důvody je vedly k závěru, že žalovaný neporušil autorská práva stěžovatele v dané věci, neboť postupoval v intencích zákonné licence vyplývající pro něho z předmětné smlouvy o dílo, a to v souladu s úpravou §61 autorského zákona. Závěry soudů považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, rozumné a logické a to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a v podrobnostech na ně odkazuje. Ústavní soud při přezkumu jejich aplikace neshledal extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 546/03 na projednávaný případ nedopadá, neboť se týká skutkově i procesně odlišné věci (tzv. prorogační dohody).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu