ECLI:CZ:US:2021:1.US.1990.21.1
sp. zn. I. ÚS 1990/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. L., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Editou Lebedovou, advokátkou, sídlem Špitálka 113/41, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 159/2021-270 ze dne 29. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u něj pod sp. zn. 3 PP 1/2021, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením č. j. 3 PP 1/2021-255 ze dne 16. 3. 2021 stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 6 let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 52/2020 ze dne 1. 12. 2020, jakož i z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 3 T 6/2020 ze dne 25. 2. 2020. Soud stěžovateli stanovil zkušební dobu v délce 7 let a zároveň mu uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, jíž Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením vyhověl, napadené rozhodnutí obvodního soudu o podmíněném propuštění stěžovatele zrušil v celém rozsahu a sám ve věci znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že splnil nejen časovou podmínku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, ale i ostatní podmínky stanovené trestním zákoníkem. Napadené rozhodnutí stížnostního soudu pokládá za nedostatečně odůvodněné. Odmítl tezi městského soudu, že splnění formálních podmínek pro podmíněné propuštění samo o sobě není rozhodné pro použití daného institutu. V té spojitosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu o naplnění podmínek pro podmíněné propuštění. Stěžovatel odvolacímu soudu dále vytkl, že bagatelizuje kladnou zprávu věznice. Ta je dle jeho mínění pozitivní ve všech oblastech. Zpráva věznice dle něj také konstatuje, že plně přijal svou odpovědnost za trestnou činnost, resocializační působení na něj mělo kladný vliv, včetně znatelného pokroku v osobnostním rozvoji a přehodnocení priorit. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek neshledal. Podstatou odlišného postoje stížnostního soudu k podmíněnému propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody byl jiný náhled na hodnocení podmínky jeho celkového polepšení, předvídané ustanovením §88 trestního zákoníku. Městský soud konkrétně podotkl, že ve výkonu trestu je stěžovatel veskrze průměrným jedincem a že hodnocení věznice je pouze jedním z důkazů, k nimž soud v úvahách o podmíněném propuštění přihlíží. Stížnostní soud dále vyzdvihl, že stěžovatel byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán policií. Městský soud má za to, že otázka případného podmíněného propuštění se proto jeví být ještě předčasnou a že stěžovatel by měl přece jen ještě vytrvat v řádném plnění povinností v rámci výkonu trestu, získat více kázeňských odměn, a přesvědčit tak ostatní o svém výrazném polepšení. Stížnostní soud se zjevně ztotožnil i s těmi výtkami státního zástupce, který poukazoval na to, že stěžovatelem deklarovanou snahu nahradit poškozeným škodu nelze pokládat za opravdovou, upřímnou. V té souvislosti zmínil, že omluvné dopisy s žádostí o poskytnutí platebních údajů byly stěžovatelem v drtivé většině zaslány až v závěru roku 2020, krátce před podáním žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel přitom nedoložil, že by v tomto směru vyvinul odpovídající aktivitu daleko dříve (z roku 2018 stěžovatel doložil jen zlomek jím tvrzených snah). Stejně tak stěžovatel nebyl schopen, alespoň rámcově, přiblížit, jaká část jím způsobené škody již byla uhrazena. Uvedené závěry městského soudu, které nacházejí svoji reflexi v provedeném dokazování, Ústavní soud pokládá ve svém souhrnu za racionální, obhajitelné, a tím i prosté ústavně zapovězené libovůle, byť se mohou jevit přísnými.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu