ECLI:CZ:US:2021:1.US.1991.21.1
sp. zn. I. ÚS 1991/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj o ústavní stížnosti společnosti OOO Filbert, ul. Maršala Govorova 35/5, 198095 Petrohrad, Rusko, zastoupené JUDr. Janem Kohoutem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 č. j. 20 Cdo 3282/2020-559, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2020 č. j. 11 Co 163/2019-493 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2019 č. j. 27 EXE 158/2017-412, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení "§43 odst. 5" zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a návrhu na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva rovnosti podle čl. 1 Listiny a rovnosti před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Současně s ústavní stížností podává návrh na zrušení ustanovení §43 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), přičemž navrhuje přednostní projednání celé věci pro její naléhavost. Podle obsahu ústavní stížnosti má jít zřejmě o ustanovení §43a odst. 5 exekučního řádu (§43 ani odst. 5 neobsahuje).
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je právním nástupcem původního věřitele (OAO Baltijskij Bank) povinného Mikhaila Paegle (dále jen "povinný"). Pohledávka původního věřitele vznikla z titulu smlouvy o ručení. Centrální okresní soud ve Voroněži rozsudkem ze dne 23. 12. 2010 sp. zn. 2-45667/2010 uložil povinnému zaplatit původnímu věřiteli částku 49 748 768,- RUB. Stejný soud v roce 2016 vydal rozhodnutí o změně žalobce (oprávněného) na stěžovatele pro částku 37 513 429,- RUB. Následně povinný inicioval u Arbitrážního soudu pro Volgogradskou oblast zahájení insolvenčního řízení o prohlášení úpadku, vedené pod sp. zn. A13-14297/2015, které dosud nebylo ukončeno. Součástí majetku povinného je i majetek nepřihlášený povinným do konkursu, který se nachází na území České republiky.
Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že pro jeho stávající postoj k výkonu zahraničních rozhodnutí na území České republiky se nelze domoci výkonu výše označených rozhodnutí formou exekuce, pokud se oprávněný nejprve neobrátí na soud s návrhem na uznání rozhodnutí. Navíc takový postup označuje stěžovatelka za nepřijatelný, neboť Česká republika je vázána uzavřenou mezinárodní smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uveřejněnou jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., (dále jen "Mezinárodní smlouva") a převzala tím na sebe závazek zajistit osobám druhého smluvního státu stejný přístup k výkonu rozhodnutí jako u svých vlastních občanů. V usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky dovolací soud nesprávně vyložil mezinárodní právo, resp. Mezinárodní smlouvu a přehlédl, že mezinárodní smlouvy mají přednost před zákonem, přičemž je nezbytné je vykládat autonomně, v souladu s Vídeňskou úmluvou (čl. 31 odst. 1), když opačný postup je porušením čl. 10 Ústavy.
K napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech, resp. k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka uvádí, že nesouhlasí s jejich výkladem pojmu "návrh na nařízení výkonu rozhodnutí" tak, že nemůže zahrnovat exekuci, protože v době uzavření mezinárodní smlouvy český (resp. československý) právní řád neznal pojem "exekuce", který do něj byl zaveden až v roce 2001 (exekučním řádem), tedy po uzavření Mezinárodní smlouvy.
V souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení §43a odst. 5 exekučního řádu stěžovatelka poukazuje na údajnou nerovnost v přístupu k výkonu rozhodnutí, v dané věci k exekuci pro osoby z Ruské federace, jakož i dalších zemí, s nimiž Česká republika uzavřela bilaterální smlouvy.
III
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. 4. 2019 č. j. 27 EXE 158/2017-412 zastavil exekuci vedenou u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 EXE 158/2017 a u pověřeného soudního exekutora Mgr. Marcela Kubiše pod sp. zn. 139 Ex 22193/16 (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a III., ve zbývající části ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že v předmětné věci nelze postupovat podle §16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMPS") i s výkladem Mezinárodní smlouvy podle čl. 31 odst. 1 Vídeňské smlouvy o smluvním právu (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 15/1988 Sb.). Nelze postupovat ani podle §37 odst. 2 exekučního řádu, což v souvislosti s čl. 54 a násl. Mezinárodní smlouvy znamená, že cizozemské rozhodnutí není možné přímo vykonat prostřednictvím nařízené exekuce, ale pouze podáním návrhu na výkon rozhodnutí, jak to má na mysli Mezinárodní smlouva. Exekuci podle exekučního řádu by u cizozemského rozhodnutí bylo možné provést v případě, že by bylo nejprve uznáno na základě zvláštního rozhodnutí českého soudu podle §16 ZMPS, tedy rozsudkem, který by bylo nutné odůvodnit.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. Námitky stěžovatelky se soustředily, stejně jako v řízení před soudy nižších stupňů, k posouzení otázek spojujících výkon rozhodnutí přímo s exekucí a v případě cizozemského exekučního titulu (mimo země EU) nezbytnost jeho uznání ve zvláštním řízení podle §16 odst. 2 ZMPS. Dovolací soud s odkazem na svoji judikaturu uzavřel, že v souvislosti s obsahem i dalších článků Mezinárodní smlouvy nelze dospět k jinému závěru, než že výkon cizozemského rozhodnutí je možný pouze prostřednictvím soudního výkonu, nikoli exekucí. V této souvislosti poukázal na znění čl. 56 Mezinárodní smlouvy.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů; jeho úkolem je "jen" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí těchto soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, jestliže soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
Podstatu argumentace stěžovatelky představuje její nesouhlas s právním názorem civilních soudů (včetně soudu dovolacího), že v tomto daném případě není možné vykonat cizozemské rozhodnutí prostřednictvím nařízené exekuce, ale jedině podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí. Námitka stěžovatelky, že takový postup je pro ni nepřijatelný z hlediska časové náročnosti soudního procesu a "obtížnosti" označení majetku povinného nacházejícího se na území České republiky, jakýkoli ústavněprávní rozměr zcela postrádá. Ostatně skutečnost, že insolvenční řízení zahájené rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu pro Volgogradskou oblast ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. A13-14297/2015, jímž byla prohlášena insolvence povinného, přičemž insolvenční řízení dosud nebylo ukončeno, poskytuje dostatek času i prostoru pro postup vedoucí k zamýšlenému cíli, jenž by však byl souladný s českým právem. Stěžovatelka tak měla od počátku k dispozici dvě možnosti: domáhat se soudního výkonu rozhodnutí nebo dosáhnout vydání rozhodnutí o uznání exekučního titulu a následně postupovat podle exekučního řádu. Další, třetí možnost není v českém právním řádu s ohledem k nastíněným skutečnostem dané věci možná. Z hlediska ochrany práv zúčastněných subjektů je totiž žádoucí, aby podmínky pro nařízení výkonu cizozemského soudního rozhodnutí posuzoval soud v řízení o soudním výkonu rozhodnutí. V takovém řízení soud posuzuje způsobilost exekučního titulu a své rozhodnutí také odůvodní. Soud tak od počátku chrání práva účastníků řízení (jak oprávněného tak i povinného), což v řízení exekučním uskutečnit nelze. Pověření soudního exekutora soudem k provedení exekuce není soudním rozhodnutím meritorním, nelze se proti němu odvolat (nedoručuje se účastníkům exekučního řízení), není odůvodněno a povinný tak může vznášet námitky vůči exekučnímu titulu až v průběhu exekučního řízení a domáhat se jejího zastavení. Ostatně ustanovení §43a odst. 4 exekučního řádu ve vazbě na ustanovení §43a odst. 5 obsahuje taxativní výčet náležitostí pověření, mezi něž žádné odůvodnění nepatří.
Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že použitím výkladu lze obejít obsah Mezinárodní smlouvy tak, aby vyhovovala především cizozemským subjektům. Judikatura v otázkách uznání cizozemských rozhodnutí je již dlouhodobě standardní, jak ostatně v napadených rozhodnutích konstatovaly všechny výše označené soudy s odkazem na konkrétní judikaturu, jejíž právní závěry Ústavní soud nemá důvod v projednávané věci zpochybňovat. Napadená rozhodnutí tak z hlediska jejich odůvodnění shledal jako přiléhavá a logická, reflektují závěry soudní judikatury týkající se problematiky uznání a výkonu (cizozemských) rozhodnutí, soudní rozhodnutí se odpovídajícím způsobem vypořádala s relevantní právní argumentací stěžovatelky. V právních závěrech těchto soudů, včetně soudu dovolacího, Ústavní soud neshledal takové vady či pochybení, které by zasáhly do základních práv a svobod stěžovatelky.
V
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta. Za situace, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový právní osud i návrh na zrušení ustanovení exekučního řádu. O žádosti na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu