ECLI:CZ:US:2021:1.US.2017.21.1
sp. zn. I. ÚS 2017/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti společnosti NA HROUDĚ 39, s.r.o., sídlem Na hroudě 257/39, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem, sídlem Václavské nám. 794/38, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vedlejší účastníci manželé Mgr. Hana Chalupová a Mgr. Jan Chalupa se svojí žalobou vůči stěžovatelce domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 10 určení, že je neplatná výpověď stěžovatelky ze dne 16. 12. 2012 z nájmu blíže určené bytové jednotky. O žalobě stěžovatelů bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 6. 2019 č. j. 26 C 35/2013-304 tak, že se zamítá. Rozsudek soudu prvního stupně byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020 č. j. 13 Co 368/2019-372. K podanému dovolání žalobců rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že shora citované rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporovala závěry Nejvyššího soudu týkající se určení platnosti či absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu bytu uzavřené mezi ní a vedlejšími účastníky. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelky v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí, která je nedílným předpokladem pro naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou vymezeny v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
Procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je, že věc se vrací zpět k obvodnímu soudu, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj