ECLI:CZ:US:2021:1.US.2043.21.1
sp. zn. I. ÚS 2043/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Radomila Balouna, zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1543/2020-712 ze dne 18. 5. 2021, Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 354/2019-678 ze dne 16. 1. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 11 C 151/2006-654 ze dne 6. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení,a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici náhrady újmy způsobené nesprávným úředním postupem finančního úřadu při vyměřování spotřební daně podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.). Skutečnou škodu vyčíslil na 7 445 433 Kč, kterou vedlejší účastnici zaplatil na dva platební výměry z roku 1994; současně nárokoval ušlý zisk ve výši 29 450 000 Kč. Oba uplatněné nároky byly nadepsaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") zamítnuty (výroky I a II). Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále takto označován) se s rozhodující částí argumentace nalézacího soudu ztotožnil a jeho rozhodnutí (rovněž nadepsaným) rozsudkem potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") shledal dovolání stěžovatele zčásti vadné (co do výroku o ušlém zisku), zčásti přípustné (co do vyřešení právní otázky, zda lze v situaci stěžovatele na předmětnou částku identifikovanou jako škoda pohlížet jako na přeplatek na dani, či nikoli), leč nedůvodné.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti těm částem rozsudků dovolacího a odvolacího soudu, které navazují na výrok I rozsudku nalézacího soudu, týkajícího se náhrady škody. Jde-li o výroky týkající se nároku na přiznání ušlého zisku v žalované výši, v této části by mohla být pro Ústavní soud relevantní jedině argumentace zpochybňující závěr dovolacího soudu o vadách dovolání; jinak je ústavní stížnost proti výroku II rozsudku nalézacího soudu a v navazujícím rozsahu i proti rozsudku odvolacího soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. K obsahu přípustné části ústavní stížnosti je nutno především podotknout, že ve vztahu k žalovanému nároku na přiznání ušlého zisku (označeno jako "ústavní stížnost č. 2") stěžovatel nezpochybňuje závěr dovolacího soudu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání (viz §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Jeho argumentace, polemizující nadále s právními závěry nalézacího a odvolacího soudu, naopak spíše koresponduje závěru dovolacího soudu o obsahových nedostatcích dovolání v uvedené části. Ústavní soud proto bez nutnosti vyžadovat předmětné dovolání uzavřel, že porušení základních práv stěžovatele (zejména přístupu k dovolacímu přezkumu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) v dané části rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
7. Zjevně neopodstatněná je pak ústavní stížnost i ve zbytku její přípustné části (označované jako "ústavní stížnost č. 1"), neboť, stejně jako u předchozího bodu, i zde stěžovatel pouze polemizuje s pečlivě odůvodněnými závěry obecných soudů, aniž by svou argumentaci (neúspěšně uplatněnou již před obecnými soudy) povznesl na ústavněprávní úroveň (natož natolik relevantním způsobem, který by Ústavní soud přiměl k meritornímu projednání věci). Stěžovatelem uváděné důvody, pro které mají být napadená rozhodnutí zrušena, byly předmětem posouzení obecných soudů a byly srozumitelně vypořádány.
8. Stěžovatel deklaruje porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, které odůvodňuje v zásadě tím, že mu žalovaný nárok nebyl přiznán a že jím nabízený výklad podústavního práva nebyl obecnými soudy akceptován. Jeho argumentací se přitom meritorně zabýval dokonce i Nejvyšší soud, který řádně formulovanou dovolací otázku shledal přípustnou (ve vlastní rozhodovací činnosti dosud neřešenou), nepřevzal ji ovšem jako důvodnou a srozumitelně stěžovateli vysvětlil, proč jeho názor nemůže obstát. Podobně jako řízení o ústavní stížnosti, i uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., provádějícího v podrobnostech čl. 36 odst. 3 Listiny, je ovládáno zásadou subsidiarity, což v praxi znamená, že se jednotlivec na stát v režimu uvedeného zákona obrací teprve tehdy, nemůže-li se zjednání nápravy domoci jiným způsobem [podobně ostatně vyznívá i stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3244/09 ze dne 10. 3. 2011 (N 39/60 SbNU 463), bod 23]. Není tedy nepřípustným omezením práva stěžovatele plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny, odkáže-li jej obecný soud nejprve na nástroje, které měl k dispozici v rámci finanční soustavy a režimu příslušných daňových předpisů, a konstatuje-li z toho důvodu, že není naplněna podmínka existence tvrzené škody. Naopak nelze přisvědčit stěžovateli, že by mu uvedené možnosti byly dány na výběr a bylo na něm, kterou z nich svobodně zvolí.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu